Najít se

Dlouho jsem chodila po světě, aniž bych měla nějaké tušení, proč tu jsem a co mě baví. Dlouhou dobu mě to však netrápilo. Byla jsem puberťákem, kterému bylo jedno, co ho baví a co ne. Jasně, jako malou mě rodiče vedli ke spoustě koníčků, ale u žádného jsem nikdy nevydržela moc dlouho. Na sport jsem nikdy neměla vlohy a na všechno ostatní jsem zase neměla vůli.

Když jsem z věku puberťačky vyrostla, začala jsem mít o sobě najednou pochyby. Jednak to bylo proto, že jsem si najednou připadala zbytečná a méněcenná a jednak taky proto, že jsem začala zjišťovat i další životní „překážku“ - líbí se mi holky. Takže paráda, nejenom že jsem k ničemu, ještě k tomu dokonce teplá...

Věty jako tahle se mi honily hlavou spolu se všemi špatnými pocity a já se cítila kolikrát opravdu, opravdu zle. Nejhorší na tom všem bylo, že mým největším strašákem jsem byla já sama. Já a moje myšlenky.

Člověk však nemůže snášet zlo napořád a proto jsem se rozhodla předat svým myšlenkám jinou podobu, udělat si z nich místo strašáka něco hezčího, nebo to alespoň předstírat. Otevřela jsem si prázdný dokument a prostě začala psát. Nevím už o čem, vím ale, že jsem se začala cítit líp. Zjistila jsem, že mě to baví a dokonce mi to jde i téměř samo. Našla jsem sama sebe v poezii, našla jsem svůj ztracený účel.

A od té doby jako by mi můj život začal dávat o něco větší smysl. Začala jsem vnímat svět jinýma očima. Některé moje pochybnosti stále nezmizely, některé šrámy ani slova duše nevyléčí, ale teď když mě něco trápí, dokážu si alespoň trochu pomoct a proměnit strašáka v něco lepšího, v něco hezčího. 

Proto sem píšu svůj „příběh“. Vím, že spousta z vás je na tom stejně, jako tehdy já a já už dneska také vím, jak důležité je najít sama sebe. Ať už je to umění, sport nebo cokoli jiného, najděte se. Každý někam patříme a pokud se ocitneme na správném místě, bude se nám lépe žít. A co je nejdůležitější? Mějme se rádi takoví, jací jsme a NIKDY se nesrovnávejme s ostatními. Žádná hvězda na nebi nesvítí stejně.
@bendyys