Všem sice často tvrdím, že věčně nemám na něco čas. Nemám čas jít na cígo, jít na jídlo, jít jen tak ven, jít na návštěvu, do kina, na akci, do klubu a občas i do školy. Ve skutečnosti spíš nemám důvod ten čas tomu věnovat, nebo sílu? V takových chvílích ráda sedávám na parapetu, jen se koukám ven a kouřím jednu za druhou. Bez ohledu na to kolik je hodin nebo jaký je počasí, vždy pozoruju téměř totožný scénář, kde se jen mění herci. Občas jsem svědkem vyhrocených mileneckých situací, opileckých sporů i radovánek, ale většinou jde jen o procházející, kteří mou pozornost přitahují jako magnet.
Někdo jde se psem, starší pán sedí na lavičce a čte si noviny, pod okny se slezou svalovci bavící se o svých pro mě komických zážitcích s holkami a někdo jen tak projde. Zajímalo by mě odkud mají namířeno a kde je jejich cíl, proč tam jdou, proč jsou takhle oblečení a co se jim asi honí hlavou. Jestli o tom vůbec někdy přemýšlí, že jsou vlastně postradatelnou součástí společnosti, ale přesto někde je někdo, koho dokáží zaujmout jen svou denní rutinou. Asi ne, každý si hledí své existence a svého důvodu, proč se zrovna vyskytl v dohledu z mého okna. Taky bych to chtěla umět.
Nikoho nesoudím, jen se dívám a přemýšlím nad tím, že to, co vidím je podle mě součást normálního života, kterou neznám. Neznám ji, protože jsem nahoře schovaná za oknem, schovaná před potencionálními sledovateli a hlavně, před životem. Někdy mě napadne, jestli si mě někdo všimne a jak asi působím, jestli vypadám jen jako mladá holka, která tajně kouří z okna, když nikdo není doma, nebo někdo tuší, že být tam dole pro mě znamená postavit se problému. To asi těžko. Když se rozhlídnu, okna jsou prázdná.
natalimonroe.cz
