V životě jsem měl nestydatou dávku štěstí. Ve všech důležitých věcech. Jako malej jsem dostal lásku obou rodičů. Časem pak jejich důvěru a volnost. Našel jsem si skvělý kamarády. Získal jsem srdce slečny, po které jsem toužil.
Dřív jsem to asi tak neřešil. Už se nepamatuju. Čas utíkal jak blázen. Radosti a starosti jsem měl vždycky, ale přicházely a odcházely nějak rychleji. Nebyl čas přemýšlet o štěstí. A i kdyby - co jsem o něm tenkrát věděl? Co jsem věděl o životě?
Teď už přece něco vím. Miluju svou ženu. Máme rodinu, co funguje. Zdravé a chytré děti. Dělám smysluplnou práci. Netrpíme nouzí. Jenže. Dívám se kolem sebe a vidím lidi, co takové štěstí neměli. Snažili se, chtěli, ale někde se něco podělalo a nevyšlo to.
Není to fér, říkám si, a trochu se i stydím. Proč já ano, proč oni ne? A taky, kdesi vzadu, je zastrčená obava, že za všechno se platí. Že i štěstí musí zůstat v rovnováze, a že já už si ho vybral dost.
A tak si říkám, jestli přijdou hubená léta, jestli budu muset nějak zaplatit za to, že jsem až doteď byl takový lucker, tak ať to, prosím, ustojím se ctí.
@banker1200
