Myslím, že tohle všechno dělám špatně. Že bych měl žít zdravě, hýbat se, jíst, spát, udržovat svůj vzhled, myslet pozitivně, chodit do společnosti, radovat se. Myslet na budoucnost, nezanedbávat školu, připravovat se na vysokou, šetřit peníze a věnovat se koníčkům. Že místo toho všeho trávím čas na internetu, u seriálů, v posteli se sklenicí vína, ven chodím jenom kouřit nebo na brigádu do obchodu.
Je tohle selhání příčina toho, že jsem nešťastný, nebo důsledek? Možná jsem rozmazlený svobodou a nejsem dost dospělý, abych měl za svůj život plnou zodpovědnost, takže v důsledku je z toho kolotoč problémů, výčitek a vyčerpání, ale proč nejsem schopný s tím nic dělat, když vím, že kvůli tomu jsem tak nešťastný? Proč nemůžu vstát z postele a jít do školy?
A co když je to důsledek? Kde je příčina? V dětství? V mém charakteru a v genech? Copak prostě může být člověk tak líný? Nechci z toho vinit výchovu mých rodičů ani moderní technologie a už vůbec ne společnost. Možná by stačilo přijmout, že prostě jsem tam, kde jsem, z nějakého důvodu jsem se sem dostal a je to správně, protože je to zkouška. Vždycky si rád vzpomenu na instantní pomoci jako: Moc se lituješ. Prostě žij přítomným okamžikem a zbytečně nepřemýšlej. Máš jenom jeden život. Je to zkouška. A tak. Jenomže i když to přijmu, můj život je stejně pořád debilní, jako před chvílí. Třeba je to jen iluze, nebo vnitřní výmluva. Ale i když přijmu tohle, tak je to jedno.
Pár dní se mi daří. Pravidelně si čistím zuby, dělám něco do školy, odpoledne jdu s někým do města, povídáme si a mně je dobře a mám pocit, že život bude už jen fajn. Po pár dnech to odezní a mně je na nic. Vím, že to zase přišlo a že když se toho kamene sebelítosti chytnu, budu se jen potápět a nepomůže mi to. Ale řeknu vám jedno. Když jedete autobusem, necháte myšlenky na automat, přemýšlíte nad svým životem, nad tím, co všechno děláte blbě a po chvíli vás podvědomí samo dovede k tomu, že jediné východisko je smrt, je vám už pak všechno jedno. Nic vás nedokáže motivovat k žádné změně. Přijde vám zbytečné se komukoliv svěřovat, zaměstnat se něčím jiným, dělat, že problémy neexistují a místo toho si jít zaběhat. Nemáte proč si vařit večeři, jít si vyčistit zuby, otevřít sešit, vstát do školy, i když už máte kvůli známkám a absenci kurva průser. Je vám to totiž už úplně fuk. Prostě jste klesli ke dnu zakalenému sebenenávistí a hladina není vidět.…
Proč tohle všechno píšu? Ne proto, že bych si chtěl v komentářích číst zprávy od cizích lidí, jak je jim to líto a jestli mi mohou nějak pomoct. Pomůže mi dlouhodobě se léčit, změnit životní styl, být v kontaktu s přáteli a mít někoho blízkého. Píšu to proto, že v reakcích na podobný příspěvek jsem se dočetl:
Zajímalo by mě, jestli existuje někdo, kdo si tím v tomhle věku v nějaké míře neprošel. Ani později to úplně nezmizí, jen na to přestane být čas…
Víte, co mě frustruje úplně nejvíc? Každý den potkávat lidi, kterým žádné nálady nebrání v tom, aby dělali co je baví, i to, co je nebaví, ale je potřeba to udělat, ani v poznávání nových lidí, prožívání lásky, každodenním fungování a řešení daleko větších problémů, než mám já.
Ano, existuje jich dost. Je jich většina. A připustit to, že za svůj debilní život si můžu sám, anebo to, že jsem psychicky nemocný, zatímco stovky šťastných mladých lidí potkávám každý den, je sakra ponižující a frustrující. Tak na vás apeluji, už to prosím neříkejte.
@monachu5
