Ještě nedávno jsem si hrozně libovala ve svém vlastním smutku. Říkávala jsem, že mám depku, ale ráno jsem stejně vstala a s úsměvem odkráčela do školy, šla nakoupit, uvařila si večeři a uklidila svůj pokoj.
Jen pár měsíců na to jsem se ocitla v situaci, kdy mi došlo, že mé splíny s depresí nemají nic společného.
Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem ve 2 ráno zvedala telefony a chodila přes celé sídliště ke zhroucené kamarádce.
Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem na ni čekala na místě určení a nedočkala jsem se. Seděla totiž u stolu v kuchyni u nesnědené snídaně a upřeně koukala na jedno místo. Prý nevěděla, že ten čas tak rychle utíká.
Ocitla jsem se v situaci, kdy mě ze spaní budily její zoufalé výkřiky.
„Proč já?!“
Nemohla jsem jí dát odpověď. Její přítel se totiž dozvěděl, že mu zbývá jen půl roku života. Rozhodl se, že nechce nikomu svojí smrtí ublížit, a tak se s ní rozešel.
Jediné, co jsem mohla udělat, bylo právě to zvedání telefonů, spaní s ní na jedné posteli, buzení ze zlých snů. Držela jsem ji za ruku ve dne v noci. Koupila jsem jí deník na to, aby se vypsala ze svého smutku. Ve chvíli, kdy jsem se bála, že moje veškerá snaha vyjde naprázdno, jsem jí pomáhala najít kontakty na lékaře.
Byla jsem jediná, kdo při ní zůstal, když jí bylo nejhůř.
Pomohla jsem jí vrátit se do života. Tím, že jsem byla s ní a byla jí oporou.
