Normalita se zpravidla posuzuje podle většiny v měřeném vzorku. Přiznejte se, jak často si říkáte o někom, jestli je vůbec normální, když/že (doplňte dle potřeby). Moje mamka mi v pubertě neustále říkala, že se mám tvářit normálně. No prosím, ale jak to mám udělat, když se od většiny v měřeném vzorku výrazně liším?
To už mi nikdo neřekne.
Problém „nenormálnosti“ je, že vás na to nikdo nepřipraví. Že si vás nikdo nevezme stranou a neřekne vám: „hele, nejsi jako ostatní děti, ale to nevadí, protože to není nic špatného.“ Kdepak. Naopak se vás snaží nacpat do škatulky, do které se očividně nevejdete, jen aby měli klid. Problémy nemá nikdo rád.
Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že být jiná než ostatní není nic špatného. Že to je vlastně něco, co mě dělá svým způsobem výjimečnou. Ale než mi to došlo, dost jsem se natrápila. A abych byla stoprocentně upřímná, čas od času bych si přála být normální. Ačkoli už vím, kdo jsem, nemění to nic na tom, že to prostě není snadný.
Protože jsem si ze začátku neuvědomovala, že vidím svět jinak než ostatní, nedokázala jsem pochopit, proč mi okolí nerozumí. Proč na moje otázky neodpovídají, proč se mi spolužáci posmívají a proč ctitelé mých hezkých kamarádek o mně mluví jako o „té divné kámošce té kočky z vedlejší třídy“. Když se k tomu přidá to, že jsem od přírody spíš introvert, volià – máme tady outsidera. K šikaně už pak chybí jen krůček.
Na rodiče se člověk v tomhle moc spolehnout taky nemůže, protože přes snahu zachránit rozpadající se manželství nemají už energii zjišťovat, co se s jejich dítětem vlastně děje. Snažila jsem se zapadnout a odkoukat chování od ostatních, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla nešťastná, protože jsem to prostě nebyla já. Občas se mi povedlo nějaký čas předstírat, že jsem stejná jako všichni.. ale jen do té doby, než jsem se zapomněla a pak měli hned jasno. Prostě všechna snaha přišla vniveč. Nakonec jsem se přestala snažit a najednou mi došlo, že to je asi to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.
Tímhle vším si ale nechci stěžovat na to, že je celý svět ke mně nespravedlivý a zlý. Vůbec ne. Dostala jsem spoustu skvělých příležitostí právě díky tomu, že ten svět vidím trochu jinak. Poznala jsem pár skvělých lidí, ze kterých se stali mí (sice trochu jinak, ale taky) divní přátelé. Čas od času sice narazím na blbce, co má potřebu mi dokázat, jak moc divná jsem, ale už vím, jak si s ním poradit.
Tímhle vším jsem chtěla jen říct, že pokud se vám narodí dítě, které bude svět vnímat jinak než vy a vaše okolí, tak se ho nesnažte napasovat do škatulky. Mějte ho rádi se vším všudy, i když mu nebudete třeba vůbec rozumět. A hlavně mu vysvětlete, že to není jeho chyba. Ale hlavně mu tu lásku dejte pořádně najevo.
