Stojím u dvanáctiletého bratra v koupelně a barvím mu vlasy. Na zářivě růžovou. Většina matek by z něčeho takového naprosto zešílela. Ta naše nicméně stojí u druhého zrcadla a zbytky barvy si do vlasů dělá barevné proužky. S bráchou si vyprávíme. O holce, která chodila k nim do školy. V deváté třídě si ostříhala vlasy a začala si říkat Kevin. Líbí se jí... Líbí se mu holky.
"Občas to příroda poplete," říkám. "Občas se někdo prostě narodí do špatného těla, a tak se to celý život snaží napravit. Na tom není vůbec nic špatného." Matka uznale kývá od zrcadla.
"Já vím," usmívá se bratr. "Hlavně, že je teď šťastný."
A takhle my si tu žijem...
Dokončím barvení, na hlavu mu plácnu igelitový pytlík a posílám ho nahoru čekat. Znovu si v hlavě procházím svůj život. Jsou mi čtyři a moji nejlepší kamarádi jsou Mirka a Erik, romští sourozenci z vedlejšího vchodu. Máma nás všechny tři společně bere na dětské hřiště. Je mi čtrnáct a můj nejlepší kamarád mi oznamuje, že je gay. Je mi šestnáct a jsem zamilovaná do bisexuála s maniodepresivní poruchou. Je mi sedmnáct a týden u nás tráví turecká muslimská dívka v rámci výměnného pobytu. Celá rodina jí miluje, stávají se z nás skvělé kamarádky. Je mi devatenáct a našla jsem si přítele italského původu, narozeného v Německu se svalovou distrofií.
Je prosinec roku 2017, blíží se Vánoce, a život je neuvěřitelně krásný. Jsem učitelka na střední škole, na pracovní tašce nosím placku z Pridu, co mi daroval můj nejlepší kamarád - gay, stále mám svého multikulti nemocného chlapce a zjišťuji, že jsem celý život obklopená zcela nevšedními a úžasnými lidmi, aniž bych to nějak dramaticky registrovala.
Mám pocit, že je nejvyšší čas poděkovat, že jsem mohla vyrůstat v rodině, která mě naučila nesoudit a nehodnotit lidi kolem sebe podle nějaké nálepky, kterou jim dala společnost, a že mám možnost tuhle nejcennější hodnotu každý den předávat dál a podílet se i svým maličkatým dílem ke tvorbě lepšího světa. Děkuji.
@vivalafuckoff
