V posledních týdnech jezdím navštěvovat svou babičku do nemocnice. Leží na psychiatrickém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice nedaleko pražského Karlova náměstí. Má Alzheimerovu chorobu a do toho trpí depresemi a úzkostí. Nic pěkného.
Ostatní pacienti jsou tam na tom dost podobně. Lékaři jim podávají silné léky, které jim sice pomáhají bojovat (nejspíš marně) s jejich nemocí, dělají z nich ale na pohled ještě větší “trosky”, než jsou. Někteří jakoby nevěděli o světě. Babička je na tom nyní paradoxně o dost hůře, než když ji na oddělení přijímali.
Budova psychiatrické kliniky sousedí s porodnicí U Apolináře. Pokaždé, když v ulici parkuji, zamyslím se nad tím. Na jedné straně ulice vzniká nový život. Veselí tatínci s kocovinou si tam jezdí pochovat své nové přírůstky, láska a štěstí tam jsou skoro hmatatelné.
O pár metrů dál je situace zcela jiná. Někteří by možná raději své trápení ukončili dobrovolně, kdyby mohli.
Jedna ulice, dva světy. Odděluje je jen silnice a třímetrová zeď. Zeď mezi štěstím a utrpením.
Je to zvláštní ulice.
@jakub_deml
