S tím člověk nikdy nepočítá. Najednou se stane, že v tom rozběhaném životě, ve dni plném povinností v práci i doma, najednou nastane střih a vy ležíte opaření na popáleninách. Bezmocně, s obrovskými bolestmi. Mozek se snaží šroubovat, co se stalo špatně a jak honem dodělat to, co dneska nestihnete, ale naštěstí je dostatečně tlumený sedativy, takže nic nedošroubuje.
Horší je to s fyzickými možnostmi. Sice je to jen kůže, ale obrovská plocha a nohy strašně bolí a ono se po těch infuzích taky musí nějak dojít do koupelny na konci dlouhé chodby. Sestřička říká, že se to musí rozchodit a vy ji v duchu proklínáte a vymýšlíte, jak napíšete dokonale stylizovanou stížnost primáři, ministrovi i řediteli zeměkoule. Copak nikdo nevidí, jak jsem tu zubožená, zoufalá a nešťastná?
A pak stojí ve dveřích anděl. Tedy Andělka. Přes dva roky, v ústavním pyžámku. Sestřička se ji snaží odvést, “Andělko, tady nechoď, paní odpočívá”. Andělka je na popáleninách sama, bez maminky. Žijí v azylovém domě, hodně sourozenců, utekli před otcem alkoholikem. Na Andělku se převrátil hrnek čaje, ovázaná půlka hlavy, ramínka, bříško, nožky.
Stojí ve dveřích, nudle u nosu a odzbrojující úsměv. “Teto, poď pápá. Pudeme pápá.” Natáhne ovázanou ručku. Ona se to nikdy nedozví. Ta malá dlaň umí vytáhnout člověka z propasti sebelítosti a strachu. Teta se zastyděla a přes všechnu bolest a vrávorání se postavila a přešla chodbu. “Pusu, teto!” Pošle vzdušný polibek a odejde se sestřičkou dál.
V životě potkáváme anděly, ať tomu věříme nebo ne. Oni sami to ani možná neví. Jedno pronesené slovo může u druhého rozbít okovy strachu a ulevit od trápení. Paní, co potkávám u školy, řidič autobusu, skoro neznámý člověk na Twitteru. Díky za ně, jedna dobrá věta a život je hned lepší.
Važme si andělů, co nám pomáhají. A opatrně, ať jim nikdy nepřišlápneme křídla, už by nepřiletěli.
