Bylo mi 21, psala jsem bakalářku, kterou jsem měla za 3 měsíce odevzdat, a seděla jsem akorát v kavárně, když se to stalo. Volá mi máma a pak brácha, ale já si toho všimla až po chvilce. Volám zpátky. Máma se rozbrečí a říká mi, že táta dostal infarkt a nepřežil ho. Že jsme sami a že to musíme zvládnout. Nebylo mu ani 50 let.
První týdny si moc nepamatuju, jen pocit, že tu musím být pro mámu, protože jí právě umřel nejbližší člověk na světě. Jsem starší sestra a měla jsem pocit, že se musím o všechny postarat. Po měsíci jsem se poprvé zhroutila, protože moje tělo ten nápor na psychiku nezvládlo. Měla jsem pocit, že musím něco dělat, protože jinak se v tý prázdnotě, co jsem cítila v hrudi, utopím. Měla jsem "kliku" - byl únor 2012 a zrovna vrcholily protesty proti Dobešově reformě vysokých škol. O tom, co se stalo, vědělo jen pár lidí, zoufale jsem totiž potřebovala, aby se ke mně všichni chovali jako dřív. Potřebovala jsem prostor, kde je všechno normální. A tak jsem organizovala demonstrace, chodila do školy a psala bakalářku.
Myslím, že dokud to člověk nezažije, neumí si to představit. Možná paradoxně mi hodně pomohlo, že jsem se smířila s tím, že už nikdy věci nebudou dobrý a jako dřív. Že tu není někdo, kdo by tu měl být a nikdy nebude. Nebude tu na moji promoci, na moji svatbu, nezažije svoje vnoučata. Nevyhlížela jsem dobu, kdy bude líp, protože jsem měla pocit, že prostě nebude. Uvědomila jsem si, že zítra můžu odejít tak náhle jako on. Že život může být moc krátký na to, abych žila podle scénářů jiných lidí, i když to třeba bude znamenat, že si k některým z nich definitivně zavřu cestu.
@KnapovaKatka
@KnapovaKatka
