Vyrůstala jsem na vesnici, obě babičky bydlely na druhém konci. Nechodila jsem k nim často, protože u nich bydleli strejdové a tety s rodinami. Jen o prázdninách, když jsme lítali celý den venku, jsem občas zašla.
Jedna babička byla taková pravá, s šátkem přes vlasy. Pořád pracovala. Doma, starala se o vnoučata i zvířata, zahradu. Když vyšla ven, buďto do kostelíka nebo na kopřivy. I když měla vrásky, oči se jí pořád usmívaly. Při práci si zpívala.
Když k ní přišlo vyzáblé vnouče, vždycky řekla to stejné: “Bože, seš jak lunt, najez se”. A všeho nechala a šla čarovat k plotně. Úplně jedno, v jakou denní dobu, za pár minut v kastrůlku vykouzlila jídlo. Nikdy nemělo název, bylo to jídlo z kastrůlku. Ta nejlepší zelenina nebo domácí vajíčka, maso. Než dobrotu vykouzlila, stačila se poptat, jak mi je. Zatímco z masa se dusila voňavá šťáva, ze mě se trousily radosti i bolesti a babička s tím laskavým úsměvem věděla, co s tím.
Za pár minut na stole na slaměné podložce voněla ta největší dobrota pod sluncem. Mezi cinkáním lžíce o dno kastrolu jsem stačila povyprávět svoje sny, plány i obavy. Pohladila mě po hlavě, dala napít malinové šťávy a na cestu ještě dala mrkev nebo jablko. A zase běžela k další práci.
Duše se nejlíp čistí, když máte laskavou babičku a bříško plné dobrot.
Duše se nejlíp čistí, když máte laskavou babičku a bříško plné dobrot.
