Už dva a půl roku počítám každý den, kdy to všechno přestane. Výhrůžky, násilí, pronásledování, bezesné noci. Ale navenek vypadáme jako relativně spokojená rodina.
Je krásné, když se rodič odmala dítěti věnuje a přeje mu krásnou budoucnost. Horší je, když se to zvrhne v případ, kdy má rodič pro skoro 18letou dceru naplánovaných dalších 10 let života. Přes jeho rozhodnutí nejede vlak. Žádné soukromí. Urážky za jiný názor a vlastní myšlení. Omezování sociálního kontaktu. Počítač a telefon byly tolik let zakázané. Vybraná VŠ i povolání...
Dlouho jsem se s tím snažila vyrovnat a hledat, co jsem udělala špatně. Ale nevím. Jsem neskutečně moc vděčná příteli a jeho rodině za velkou podporu. I když to odnesl také, protože když se mne zastal, skončil v úrazové nemocnici.
Řeší se to neustále, dlouhou dobu. Otce nezajímá ničí názor.
Neváhal přijít na mé gymnázium a odhlásit mě ze studia. Měla to být další pomsta, aby jedničkářka neměla maturitu... Naštěstí nepochodil, ale tu nenávist pořád nedokážu pochopit. Nejhorší je ta přetvářka před ostatními. Obrácení skutečnosti proti mně.
Čeká mě teď maturita, za pět měsíců mi bude osmnáct a já budu konečně moci žít normálně. Radovat se a netřepat se strachy. Jen mám někdy obavu, že se toho nedožiji...
L.
