Když mi bylo 11 let, rodiče se rozvedli a máma si přivedla nového
přítele. Od začátku jsme se neměli rádi, protože se mě snažil
převychovat a já se bránila. Začal mě ponižovat a já byla ta špatná,
neschopná, nesamostatná, atd. Snažil se mě zlomit a tak jednou, když
nebyla máma doma, přišel do mého pokoje a .... Nechci to popisovat, ještě
dneska mi z toho není dobře. Můj mozek to potlačil a já fungovala dál,
jako by se nic nestalo. Dodnes nevím, jestli to bylo jen jednou nebo
opakovaně, protože jsem to úplně vytěsnila. Pokračovalo ponižování,
vysmívání, zastrašování.
Když jsem řekla tátovi, jak se ke mně chovají, obrátil to v žert. A tak
jsem se v tom plácala sama a postupně se ze mě stal uzlíček nervů,
který byl ze všeho vyděšený. Ve 22 letech se u mě objevila panická
porucha a skončila jsem na antidepresivech. Připadala jsem si
nenormální, divná a vůbec jsem nechápala, co se mnou je.
Začala jsem chodit na psychoterapii, ale dlouho to k ničemu nevedlo.
Psycholožka to se mnou chtěla vzdát. Kdykoli se mě zeptala na dětství a
dospívání, tak jsem jí odpověděla, že to bylo v pohodě. Až po více než
deseti letech mi začalo docházet, jak je mi otčím odporný. Jak mi bylo
odporné, když mě vzal kolem ramen a říkal mi, že je můj vilný strýček. A
tehdy se mi taky vybavila ta vzpomínka, jak za mnou přišel do pokoje.
Dlouho jsem tomu nevěřila, dlouho jsem si říkala, jestli se to opravdu
stalo. Můj dosavadní život se zbořil jak domeček z karet. Zhroutila jsem
se a snažila jsem se to všechno vstřebat a srovnat se s tím. Prošla
jsem si znovu všema emocema, které jsem tehdy potlačila. Bylo to peklo,
znovu jsem cítila tu hrůzu, ten děs, tu bolest, že mě v tom máma
nechala a stála na jeho straně, jen aby ho neztratila. Napadla mě i
sebevražda. Bez pomoci psycholožky a psychiatra bych to nezvládla.
Otčíma jsem úplně odřízla a vůbec se s ním nevídám. S mámou se vídám
hodně málo. Se vším jsem se jí svěřila, ale ona mi na to řekla, že to
není pravda, že on by nic takového neudělal. Je mi z toho občas smutno,
ale asi mi nezbyde nic jiného, než se s tím smířit. Ona se nezmění.
Já jsem se ale změnila a můj život se změnil. Cítím se teď svodobnější,
zbavila jsem se spousty omezení a strachů. Našla jsem zase sama sebe a
začínám se mít konečně ráda. Až to všechno budu mít úplně za sebou, tak
bych se ráda vrhla na pomoc lidem, kteří si prožili něco podobného jako
já. Začala jsem o tom mluvit a zjišťuju, že je nás takových poměrně
hodně.
@orchidejka14
