S maminou to máme od dětství jako na houpačce. Jednou jsme nerozlučné kamarádky, potom se zas nebavíme.
Pravdou je, že celý život se jí marně snažím zavděčit jako spousta dcer svým matkám. Když řeknu svůj názor a jí se nelíbí, ihned mě odsoudí. Když řeknu cokoliv na svou obhajobu, už jsem podle ní uražená, drzá a vůbec ta nejhorší.
Přitom celý život pro ni dělám první poslední, se vším pomáhám. Na rozdíl od bráchy, který dělal průsery, nešel daleko k tomu, aby na ni šáhl, ale stále je zlatíčko.
Vždycky tvrdí, že jsem celá po otci. Ve skutečnosti jsem celá po ní, z otce nemám nic. Vidí to každý. Jen ona to vidět nechce. Poslední období ticha trvalo 4 dlouhé měsíce. Skončilo 2 týdny před termínem mého porodu.
Ale víte, co? Ať jsou naši rodiče jakýkoliv, ať nás na našich dětech cokoliv štve, neodsuzujme jeden druhého za názor, neříkejme jim, co na nich nemáme rádi, přehlížejme jejich chyby. Nelze člověka změnit k obrazu svému. Můžeme si vybrat přítele, ale nevybereme si rodiče ani vlastní děti. Musíme se jednoduše naučit milovat jeden druhého.
Já totiž vím, že to poslední období ticha jí trhalo srdce na milion kousků stejně tak, jako mně, jelikož i přesto, že se tomu brání, v mnohém jsme jedna jak druhá. A obě jsme byly stejně dotčené a hrdé.
A kdykoliv se podívám na svou dceru a maminu, jak si s ní hraje, jsem šťastná, že jsme zakopaly naší válečnou sekeru snad dostatečně hluboko, a že malá má babičku, která jí bude nadevše milovat a bude tu vždy pro ni.
Protože jak stálo na mém svatebním oznámení: Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru. A je to pravda. Ať se nám to líbí nebo ne.
@CernaOvca
