Nenarodila jsem se s žádným zvláštním nadáním, alespoň co se týče něčeho, čím by se dalo živit, pokud za to tedy nepovažujete proříznutou pusu. Rodiče se mne snažili vést do mnoha směrů, pravděpodobně ve snaze něco objevit. Nebo alespoň udělat si dobrý kádrový profil.
Bohužel, všechny snahy se setkaly se stejným výsledkem – dokážu v něčem být průměrně dobrá, pokud se tomu věnuji. Ale jelikož mi chybí talent, nikdy v ničem nevynikám. Splňuji slušný průměr, čímž ztrácím motivaci. A profil mám spíše kvádrový.
Nejsem ani člověk, za kterým byste se šli bavit. Jakožto v podstatě introvert, který se naučil komunikovat z pudu sebezáchovy, mne skupiny nad osm osob vadí, protože už se v nich komunikovat nedá. Obvykle se měním v tichého pozorovatele, a když se vytratím po anglicku, nikdo si nevšimne a nikomu nechybím. Nechybím vlastně ani ve chvíli, kdy nedorazím, o čemž mne vždy znovu přesvědčí otázka: „Bylas tam vůbec?“
Za ta léta jsem potkala a poznala dost lidí, kteří něčím vynikají, mají talent. Ze začátku jsem měla často vztek – ne na ně, ale na vlastní neschopnost. Pak jsem si zvykla a přemýšlela, jaká je vlastně moje funkce. A pak jsem to pochopila – mojí funkcí je být průměrná, nudná. Proč? Právě proto, aby ti, co vynikají, mohli vynikat, což by se jim v davu výjimečných nedařilo. A tak ano, jsou nás potřeba kvanta nudných a průměrných, abychom dokázali ocenit ty, kteří vynikají.
Takže – jsem nudná a dokážu si to užít. A vy koukejte vynikat! Ať se mám čím kochat!
