Fází, kdy jedinec nachází sám sebe, si v určitém období života musí projít takřka každý člověk. Něco takového je dost individuální, někdo od začátku ví, co chce, a jde si za tím. A pak tu jsou takoví (jako třeba já), kteří všechno, včetně sebe samotných, objevují postupně.
Vyrostla jsem na konzervativním maloměstě, kde má vše svůj řád, a ze strany prarodičů o mně bylo předem rozhodnuto, že ze mě bude křesťanka, jak se sluší a patří. Vše šlo podle plánu do té doby, než mi začaly docházet jednotlivé souvislosti. Postupně jsem ztrácela víru v Boha a přicházela na to, že se vymykám tomu, co mi bylo celou dobu vtloukáno do hlavy. Požadavky, které na mne byly celou dobu kladeny, způsobily, že jsem se čím dál víc uzavírala do sebe a nemohla se srovnat s tím, že nejsem tak úplně hetero a celkově do svého okolí nezapadám.
To se změnilo po mém nástupu na střední v Brně, kde jsem mimo jiné poznala lidi, kteří mi dodali naději, že nejsem tak divná, jak jsem se zpočátku viděla. Jednoho dne jsem dojela domů s tím, že do kostela jít nechci. Dupla jsem si. Prarodiče se na mé rozhodnutí nedívali nijak nadšeně, ale později sami uznali, že to, v co věřím, je moje věc a nemá cenu mě do ničeho nutit.
Od té doby se leccos změnilo. Víru v Boha nahradila stále rostoucí víra v sebe samotnou. S prarodiči mám hezký vztah. Je mi jedno, co si o mně místní drbny povídají. Už dvakrát jsem byla na Pridu, tedy na akci, která je v "našich končinách" stále považována za něco vysoce kontroverzního. O své orientaci jsem řekla zatím jen mladšímu bráchovi, na povídání si na toto téma s ostatními členy rodiny stále sbírám odvahu.
Co se týče sebepřijetí, čeká mě ještě dlouhá cesta. Jsem si ale jistá, že kdybych se vrátila v čase a svému 14 letému tápajícímu já řekla o svém dosavadním pokroku, nebylo by zklamané, ba naopak.
@leenspe
