Před rokem jsem byla čtyřiadvacetiletá holka zahleděná především do svých problémů se školou a kluky.
Pak jednou zazvonil telefon. Volala babička, že ji bolí hlava. V té době jsme byli trochu na válečné stezce, byla generál, a jestli je pravda, že některé vlastnosti se v rodině dědí ob generaci, můžu s klidem říct, že paličatost jsem zdědila po ní.
Záhy šly ale spory stranou. Doktoři zjistili zánět na mozku, ale nedokázali přijít na to proč. Ze dní nejistoty se staly týdny a z týdnů měsíce. Příšerné diagnózy střídaly ještě příšernější, ale ani ty se nikdy nepotvrdily.
Odsunula jsem státnice a dojížděla za ní do Prahy. Tři hodiny cesty vlakem tam, čtyři hodiny u její postele a tři hodiny cesty zpátky. Nikdy nezapomenu na moment, kdy už na tom byla hůř, ale pořád ještě vnímala a já se u ní rozbrečela. Podívala se na mě, usmála se a roztřesenou rukou mi začala otírat slzy. V posledních měsících už na nic nereagovala a nezbývalo než ji jen držet za ruku.
Jsem jediná z rodiny, kdo má zdravotnické vzdělání a tak jsem to celé vnímala trochu jinak. Chápala jsem frustraci příbuzných i nejasná vyjádření lékařů, kteří si nemohli dovolit přesnější prognózy. Styděla jsem se, když jsem doma jako první ztratila naději. Třes, který si rodiče vykládali jako reakci na jejich přítomnost, jsem já vnímala jen jako epilepsii.
Většina mých přátel se zachovala naprosto skvěle a patří jim obrovský dík. V té době jsem byla apatická a nedokázala s nimi prožívat jejich starosti. Oni však stejně poslouchali moje nářky, pomáhali mi s kontakty na další lékaře. Abych nemusela dojíždět, nechávali mě u sebe přespat i ve chvílích, kdy se jim to samotným nehodilo a ještě mi pak udělali snídani.
Po sedmi měsících, které se mi dnes už slily do jednoho velkého období smutku, marných nadějí a beznaděje babička zemřela.
Dneska už jsem pětadvacetiletá holka zase zahleděná především do svých problémů se školou, prací a kluky, ale trochu jinak než tenkrát. Opravdová beznaděj a hlavně bezmoc, kterou jsem si prošla, mě naučila nepřikládat některým věcem takovou váhu a netrápit se tím, co můžu změnit.
