S dědou z máminy strany jsem měl od mala výborný vztah. Většinu
víkendů i prázdnin jsem s ním trávil na chatě. Hrál se mnou fotbal, chodil se mnou na hokej, naučil mě jezdit na kole nebo plavat.
Samozřejmě, že s přibývajícím věkem jsem nacházel zálibu spíš v
činnostech s kamarády, a tak jsem s ním trávil méně a méně času. Chata
se prodala, na hokej jsem začal chodit bez něj. Naopak u dědy se s
přibývajícím věkem začaly projevovat doprovodné znaky stárnutí. Býval
brilantní matematik, bohužel jeho mozek postupně začaly mít v moci deprese, počínající demence a jiné zdravotní komplikace.
Známí si ze mě často utahují, že mě nerozpláče ani cibule, v
čemž mají pravdu. Projevovat city není skutečně moje parketa. Zatímco
lidem kolem mě většinou někdo blízký zemřel, já jsem měl to štěstí,
že během prvních pětadvaceti let mě nic takového nepotkalo. Často jsem
ale přemýšlel nad tím, jak bych reagoval. A měl jsem strach, že bych prostě nereagoval nijak. A když mi před rokem a půl
máma oznámila, že děda je v nemocnici a že je to vážné, dokázal jsem
myslet jen na to, že pokud umře, svým způsobem to pro něj bude
vysvobození. Dožil se požehnaného věku, zažili jsme spolu spoustu zábavy a vždycky na něj budu vzpomínat v dobrém.
O pár dní později skutečně zemřel. Shodou okolností ve stejný den, kdy
jsem odlétal poprvé v životě na dlouhou dobu do zahraničí, daleko od
rodiny a od kamarádů. Už když mámě zazvonil telefon, věděl jsem to. A
nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na to, jak to zvládne ona,
fakt, že jí umřel táta a že jediné dítě odlétá 7 tisíc kilometrů daleko a
netuší, kdy se vrátí. Já sám jsem neuronil ani slzu. Ani jsem se
neutápěl v nějaké extrémně smutné náladě. Možná to bylo tím, že jsem v
tu chvíli měl před sebou hrozně moc věcí, že jsem toho musel hodně řešit
a zařizovat. Ale spíš si myslím, že zkrátka truchlit neumím. Mám to
nastavené tak, že jsem vnitřně smířený s faktem, že na každého jednou
čeká smrt. Prostě ten člověk byl a teď už není. Kdykoliv si ale na těch
pár dní vzpomenu, nedá mi to, abych nepřemýšlel nad tím, jestli je to
tak správně.
