Jak sdělit špatnou diagnosu? To je něco, co nám tuhle práci čas od času pořádně znepříjemní, je to něco, na co vás fakulta nepřipraví. Každý z nás, doktorů, se s otázkou informování pacienta o nepříjemných skutečnostech vyrovnává po svém. Jako všechno v životě, tak i schopnost adekvátně hovořit s pacientem o těch rakovinách, chemoterapiích, infarktech, mrtvicích a mnohých dalších neveselých životních epizodách člověk nezíská hned, málokdo má tuhle dovednost vrozenou, je to o zkušenostech, jako v medicíně a vlastně i v životě prakticky všechno (snad jen hudebník má talent od pánaboha, ale i ten musí tvrdě dřít, než může veřejně vystupovat).
Neexistuje jediný a správný návod, jak v podobných situacích postupovat, neboť každý pacient a především každý lékař je specifická osobnost.
Už ani nespočítám, kolikrát jsem podobný rozhovor musel podstoupit já. Rozhodně si nepamatuji všechny, se kterými jsem v soukromí probíral možná nejzásadnější okamžiky jejich života, ale několik z nich mi utkvělo v poměti dodnes. Někoho si pamatuji díky neobvyklé statečnosti, se kterou negativní zprávu přijal, někoho naopak podle až překvapivé zbabělosti, v hlavě mi samozřejmě navždycky zůstanou rozhovory o nevyléčitelné chorobě s někým mně velmi blízkým (což mě, sic bolestně, tehdy posunulo na úplně jinou úroveň a dneska to považuji za nesmírně cennou životní zkušenost).
Vybavím si vlastně celkem detailně pár dlouhých “tonenimožnýpanedoktore” rozhovorů. Je zvláštní, když s úplně cizím člověkem řešíte jeho nejintimnější záležitosti (jak jinak tohle nazvat?).
Ale jsem profesionál - tohle prostě patří k mojí práci - časem tuhle zdánlivě nesmyslnou frázi opravdu pochopíte. A za nějakou dobu se od těch dialogů o životě a smrti, naději a strachu dokážete odhmotnit natolik, že dotyčný vlastně nepozná, že ona účast je vlastně jen naučenou replikou a zájem je čistě profesionální. Ono to jinak totiž ani nejde, jakkoliv to zní hrozně a pro někoho možná překvapivě. Tuhle část naší práce není totiž dobré nosit si domů. Člověk by pak vyhořel neskutečně rychle. A za to nám to nestojí.
A pak přijde noční služba, kdy přivezou někoho ukrutně mladého, kdo doma skoro umřel na jednu potenciálně závažnou diagnosu. Teď už to přežije, léčils to tolikrát, víš přesně, co můžeš čekat, co máš dělat v případě komplikací, umíš to dokonce předvídat, zkušenosti jsou na tvojí straně, říkám si. A pak si otevřu obrázky z počítačové tomografie a hned pochopím, že tuhle diagnosu opravdu zvládneme, ale je tam něco daleko závažnějšího, daleko větší průser. To jsou ty chvíle, kdy i sestry, jindy vtipné, lehce přidrzlé, zvyklé čelit každodennímu pracovnímu tlaku, mlčí, bez ptaní běhají a plní ordinace, přesně, rychle, dělaly to už tolikrát. Ale atmosféra se změní. I ony pochopí, že tady jde o něco jiného, dnešní zdánlivě dramatická epizoda je pro toho nešťastníka jen začátek.
A tak tam sedím, koukám na monitor a po dlouhé době navzdory všem těm zkušenostem nevím, jak začít a nevím, co říct. Nechce se mi být zas za toho špatného. Ne dneska, ne v tomhle konkrétním případě. V tu chvíli tuhle práci nenávidím. Upřímně nenávidím.
Pak se zvednu, nadechnu, zaťukám a vstoupím, už s plně profesionální grimasou, na pokoj...
@VacekTom
