15. 9. 2017

Stejné místo, jiný začátek

Syna jsem měla přivést na svět tam, kde mě před skoro 30 lety přivedla na svět moje matka.

Věděla jsem to celou dobu. Došlo mi to, když mě přítel vezl na příjem.

Proč mi máma nikdy nevyprávěla o tom, jak jsem se narodila? Kolik bylo hodin? Jaký to bylo?

Tudy chodila. Tady jsme byly naposledy spolu.

Když se syn po dlouhém, ale nekomplikovaném porodu narodil, nedala jsem ho z rukou. Byl u mě. Na mně. Koukali jsme se sobě do očí. Prohlíželi jsme se. Zkoumali. Když jsem se sprchovala, byl u přítele. Celé šestinedělí jsme jen leželi v posteli. První rok jsem ho nosila v šátku a mazlila. 

Mě ihned dali do inkubátoru. A pak. Pak jsem čekala. Den. Týden. Měsíc. Šest měsíců. 

Tys byla hodný miminko. Vůbec jsi nebrečela. Spala jsi celou noc. Asi to děláš blbě, když tobě nespí. Zlomené děti. Ty nebrečí. 

Bylo mi 12. Hledala jsem dárky k Vánocům. Dopis. Žádost o osvojení Lenky xxxx. Aha? 

Najednou vzpomínka. Zima. Jedeme autem. Máma zastavuje u kojeňáku. Tahá mě z auta a křičí, že mě hodí zpátky přes plot. Kolik dopisů jsem se té své biologické mámě napsala. Kolik nocí jsem probrečela. Proč mě nechtěla? A proč jsou na mě ti rodiče, kteří si mě dobrovolně vzali, zlí? 

Chtěli být rodiči. A chtěli syna. Mě holt dostali. Asi nebylo na výběr. Snažím se odpustit. Už pár let. Odpustit a pochopit. 

Být synovi milující mámou. Milovat ho za všech okolností. Bezpodmínečně.