Při jednom z mých stopů mezi Prahou a Brnem mi zastavila sympatická
mladší řidička, která mi hned na uvítanou sdělila, že mě sveze, ale jen
pod jednou podmínkou. Musím jí v autě zabavit děti, které se spolu
neustále praly a křičely po sobě. Měla jich prý už plné zuby a chvíli i
přemýšlela, že je v tom Mekáči, kde mě nabrala, nechá.
Dvě hodiny jsem tedy seděl na zadní sedačce mezi zhruba tříletou
holčičkou a pětiletým chlapcem. Hádky a šarvátky přestaly téměř
okamžitě, co jsem se usadil. Děti totiž dostaly novou společnou hračku.
Mě. A jak je u nich obvykle zvykem, rozhodly se ji pořádně otestovat.
A tak se ze mě stal fackovací, boxovací, štípací a kousací panák Jejich máma byla však spokojená. Nemusela každých 30 vteřin
odpovídat na všemožné otázky a okřikovat je. Soustředila se na řízení a
zbytek přenechala mně.
Stopování není jen o tom se zadarmo svézt, ale i tom, že něco dáváte. V
tomhle případě jsem paní hlídal děti, jindy musím konverzací
udržovat řidiče vzhůru nebo jen dělám společnost někomu, kdo musí jet
sám. Ne vždy je nutné platit materiálně. Dobrý skutek totiž může mít
kolikrát větší hodnotu než pár stovek.
@lukasova.dobrodruzstvi
