Stát se učitelkou jsem se rozhodla ve třeťáku na střední. Bylo to tak
trochu na truc - celou školní docházku jsem totiž nesnášela. Ne kvůli
úkolům, ne kvůli brzkému vstávání, ale protože absolutně neplnila účel.
Český vzdělávací systém a celá jeho funkčnost se nám zašprajcla zhruba
před padesáti lety. Nevychovává z mladých schopné myslící individuály,
jen z nich tepe kolečka, která budou dobře zapadat do dávno zrezivělého
hodinového strojku. Učitelé svou práci nedělají dobře, protože jim to
systém stojící na byrokracii nedovolí, nebo protože s mizerným platem
ztrácí motivaci.
Část z nich má navíc nechutný božský komplex, který je nabádá ponižovat a opovrhovat studenty.
Když jsem nastoupila do práce, bylo to s přesvědčením, že musím být
jiná. "Jsou to parchanti, zmrdi," slýchávala jsem od kolegů jako
"užitečné rady do budoucna."
Líčili je jako monstra. Když jsem ale poprvé vešla do třídy a postavila
se před tabuli, žádná monstra jsem nenašla. Jen zmatené tváře kluků a
holek, co jsou o pár let mladší než já, a horko těžko se snaží najít si
své místo v životě. Mají své názory, nápady, talenty, strachy, stejně
jako kdokoliv z nás. A když jsou poníženi, či zahnáni do kouta, když se
jim někdo snaží odebrat jejich svobodu, a osekat jejich mysl na další
součástku stroje, tak kolem samozřejmě kopou. Žádná monstra, žádní
zmrdi.
Začátky pro mě samozřejmě nebyly snadné. Byla jsem si však dobře vědoma
toho, že tohle je ono, to je ten moment, první krůček ke změně, kterou
naše školství potřebuje, a kterou chci učinit. Protože volat po změně a
sám ji nečinit je zbytečné. A jsem ráda, že dnes mohu s hrdostí
prohlásit, že se stále držím svých starých hodnot, hodnot studentky,
která pro další generace nechce stejné peklo, jako si zažila ona.
Ke svým studentům přistupuji rovnocenně - stejně jako oni dělám chyby, a
pokud je udělám, jsem povinna je napravit či se za ně omluvit. Věci
říkám na rovinu, tak jak jsou. Namísto umělé rivality nabádám žáky, aby
si navzájem pomáhali, podporovali se. Ne s každým názorem, který mají,
musím souhlasit, ale musím ho vyslechnout a respektovat. Autoritu si
nevynucuji řevem a tresty, ale každý den se snažím si ji zasloužit.
Snažím se smazat tu vyumělkovanou hranici, zeď, která byla postavena, a
ukázat všem, že učitelé nejsou neomylné éterické bytosti, ale obyčejní
lidé.
