Od osmi let mě pronásleduje jeden strašák, jmenuje se lupénka. Tahle nemoc je genetická, tím pádem stálá a musíte s ní žít až do konce svých dnů.
Napřed bylo vše v pořádku a vypadala jsem normálně, ale pak se objevilo první ložisko, které to celé odstartovalo. Prvních pár let mě léčili na všechno možné, čímž to jen zhoršili a způsobili mi nemalé bolesti. Ložiska jsem si hrozně škrábala až do krve, abych si trochu ulevila od svědění. Pak jsem přesídlila k jiné doktorce a ta stanovila jasnou diagnózu. Dala mi masti a snažila se mou situaci zlepšit, ale obě jsme věděly, že to nezmizí úplně a že se s tím budu muset naučit žít a fungovat.
Už je to nějaký ten pátek a nemoc se mnou stále roste, naštěstí díky mé doktorce roste pomalu. Snažím se naučit žít s tím faktem, že prostě lupénku mám, což by samo o sobě nebylo tak těžké. Horší jsou znechucené pohledy lidí a jejich dotěrné otázky typu: Co ti je? Nemůžu to chytit taky? Je to lepra? Někdy jsou zajímavé i jejich rady, které už neposlouchám, protože jsou to většinou úplné nesmysly.
A taky mám obavy, které mě pronásledují snad každou noc. Hlavně ta, že nebudu schopna být nahá před svým budoucím partnerem, protože bych nesnesla to, že by viděl, jak moc jsem nemocí poznamenaná, všechna ložiska a jizvy. Větší strach však mám z představy, že bych tuto nemoc přenesla na své budoucí potomky, kteří by mě asi dost proklínali za takovou genetickou výbavu.
Tohle všechno je možná důvod, proč jsem se rozhodla studovat farmacii, abych měla šanci pomoct jak sobě, tak lidem, kteří na tom jsou stejně, a ulehčit jim i sobě život.
@chemickanauteku
