Sedím v tmavé místnosti na Kavčích horách, naposledy se napiju, na uši
si dám sluchátka a jdu na to. Vím, že za pár okamžiků budu komentovat
fotbalové utkání Mistrovství Evropy a cokoliv řeknu, uslyší statisíce
lidí. Trochu se třesu nervozitou. Ale nakonec udělám to, co
vždycky, to jediné, co pomáhá - představím si, že jediný můj divák je
Ona.
Poznal jsem ji, když nám bylo jedenáct a sešli jsme se ve stejné třídě
na víceletém gymplu. V sedmnácti jsme spolu začali chodit i mimo školu.
Oba trochu vyplašení, bez zkušeností. A oba taky ostýchaví – trvalo mi
měsíc, než jsem si troufl ji vzít za ruku. A další dva zabralo sbírání
odvahy k první puse.
Po gymplu jsme opustili naši Šumavu, ona šla na medicínu, já na novinařinu. Byla to ode mě, lehkého asociála, vlastně docela zvláštní
volba. Ale chtěl jsem psát, přišlo mi, že je to to jediné, co umím.
Ještě víc zvláštní bylo, když jsem začal pracovat v televizi. Řekl jsem
si, že to zkusím, i když jsem nepočítal, že z toho bude nějaká delší
epizoda.
Mluvit k nepředstavitelnému množství lidí, ukazovat jim svůj obličej. Po čase si na každou z těch věcí zvyknete, ale na začátku každá
z nich vypadá jako moře, které prostě nemůžete překročit. Jenže já měl
vždcky v takových chvílích vedle sebe ji a mohl jsem se opřít.
Uklidňovala mě doma před prvním živým přenosem, psala si se mnou během
něj anebo se mnou byla jen pomyslně, když jsem si představoval, že místo
kamery tam stojí Ona.
A funguje to i obráceně. Když nesnášela Prahu a každý nedělní návrat ze Šumavy pro ni byl už dopředu strašák. Když na medicíně měla
pocit, že si vybrala špatně a nemůže to zvládnout. Když se rozhodla, že
ze všech možných doktorek bude zrovna ta dětská a převezme zodpovědnost
za štěstí a neštěstí cizích rodin. Vždycky jsem tu byl pro ni. Nevím,
jestli někdo z našeho okolí věřil, že náš vztah od sedmnácti let vydrží
tak dlouho. Možná ne. Ale vydržel právě proto, že jsme se navzájem
podpírali.
Je to jedenáct let, co jsme spolu začali chodit a dva roky, co jsme se
vzali. Nedovedu si představit život bez ní. Moje podvědomí to ví a tak
mi občas naservíruje sen, ve kterém o ni přijdu. A budím se hrůzou. Ale
pak se podívám vedle sebe a ona tam je. Spokojeně odfukuje a já se
uklidním. Jsme prostě svoji a byli jsme ještě dávno před svatbou. Nikdy
jsem nelitoval, že jsem nepoznal jinou holku a pevně věřím, že ona to má
podobně.
Práce, kterou dělám, není něco, o čem bych snil. Uvědomuju si, že
spousta lidí by dala nevím co za to, aby mohla víkend co víkend objíždět
fotbalové stadiony, dělat reportáže ze Sparty a Slavie, občas si
zakomentovat. Vidím kolegy, pro které je to smyl života a přeju jim to.
Já v tom ale vidím jenom práci, kterou mám rád, žádné poslání. Já svoje
poslání našel, když mi bylo sedmnáct a od té chvíle je pořád stejné.
Starat se o ni, o naši rodinu, být jí oporou a sem tam se o ni taky
opřít.
@lukas_pecene
