"Seš si jistej, že u toho chceš být?"
- "Jo, jasně!"
"A nebudeš mít blbý řeči a dělat vtipy?"
- "Pravděpodobně budu."
Potřebovala jsem ho tam z čistě sobeckých důvodů. Jedině on totiž zná moje strachy a úzkosti a umí mi pomoct. Být v takovou chvíli sama byla pro mě ta nejhorší představa, takže jsem byla rozhodnutá vzít s nadhledem i všechny jeho vtipy.
Když mě přijali na "hekárnu", tak si vybral časopis, četl si a pořád mi něco vyprávěl. V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, že úzkost neúzkost a pošlu ho domů. Pak ale přišly první větší bolesti.
Držel mě za ruku, šel se mnou do sprchy, masíroval mi záda. Měla jsem potřebu mu pořád děkovat.
Za pár hodin bylo jasné, že to nebude úplně sranda. Kontrakce slábly a přesouvaly se do zad. Dostala jsem kapačku a ještě nějaké léky, aby se to celé zrychlilo. Do toho jedno vyšetření bolestivější než druhé, kdy jsem v slzách prosila, aby mě nechali být.
A on tam byl pořád u mě, dýchal se mnou, držel mě, hladil a konejšil.
Před samotným závěrem jsem asi na chvilku ztratila vědomí, protože si nic nepamatuju. Probral mě až jeho hlas, který říkal, ať vydržím, ať to nevzdávám, že už to bude brzy za mnou.
13 hodin u mě stál, nechal si drtit ruku, poslouchal můj křik, otíral mi slzy a viděl věci, které by ani vidět neměl.
A když jsem ho před pár dny viděla, s jakou láskou se sklání nad inkubátorem a přes všechny ty hadičky něco vypráví našemu synovi, pocítila jsem takovou lásku, jako ještě nikdy v životě.
Děkuju, děkuju za všechno.
@anetrehakova
