Kamarádka mě nedávno požádala, abych si promluvila s jejím bráchou.
„Hele, je nějakej divnej, furt smutnej a bez nálady, asi něco, cos
tenkrát měla ty.“ řekla mi. Nu, proč ne. Chvíli jsme si povídali a z
bráchy vylezlo, že ho nic nebaví, špatně spí, někdy mu nekontrolovatelně
začne bušit srdce a svírá se mu hrdlo, až ho to úplně paralyzuje.
Nemůže se na nic soustředit, nic ho netěší a nedává mu smysl. Ne, že
bych si chtěla hrát na psychologa. Jediný, co jsem udělala, bylo
poskytnutí kontaktu na psychoterapeuta, ke kterému jsem před lety docházela i
já sama. Ale donutilo mě to zavzpomínat.
Žiju teď úplně jinak, takže to pro mě bylo „zpátky do minulosti“. Teď
jsem vdaná, mám ročního syna a kromě nedostatku spánku mě nic netrápí,
ale před 8 lety bylo všechno jinak. Bylo mi tehdy 21 let. Studovala jsem
vysokou školu a přivydělávala si jako prodavačka na 0,5 úvazku v
pražském Palladiu. Naši byli těsně po rozvodu a máma si domů nastěhovala
nového přítele. Nesedli jsme si. Ani nevím, jak se mi to stalo, byla
jsem pořád ve stresu, nesvá a plná nejistoty. Nejdřív jsem si to
neuvědomovala, přičítala to zkouškám na škole, rozchodu s klukem, se
kterým jsem byla 6 let, rozvodu rodičů, tomu divnýmu chlápkovi, který bydlel u nás doma.
Najednou jsem se přistihla, že mě strašně znervózňuje cesta MHD, že si v
kině sedám blízko východu a doslova se opotím hrůzou, když mám jít do
přeplněného divadla nebo probůh na koncert. Došlo to tak daleko, že jsem
si při cestách tramvají v duchu počítala a tipovala, kde jsou zastávky
na záchod, nebyla jsem schopná jet jinou trasu než tu, kterou jsem
znala. Hrdlo se mi nekontrolovatelně svíralo úzkostí, srdce mi bušilo
jako o závod, i když nebyl důvod. Začala jsem se nesmyslně potit, přitom
venku byla zima jak v morně. Stranila jsem se lidí. Nakonec jsem
skončila v křesle psychoterapeutky. Docházela jsem na sezení několik
měsíců a léčila se ze svých panických atak a stavů úzkosti. Odstěhovala
jsem se a začala si dělat pořádek v životě. Než mě to úplně přešlo,
trvalo to asi 5 let.
Jenže já nebo brácha mojí kamarádky nejsme jediní, koho po dvacítce
smetly tyhle divný stavy. A já pořád dokola přemýšlím, čím to je. Jsou
na mladé lidi kladené příliš vysoké nároky? Máme až moc svobody a velkou
možnost volby, to nás stresuje? Jsme méně odolní? Moc se sebou
zaobíráme? Nevím, ale jedno je jisté. Pokud tohle trápí někoho z vás,
rozhodně navštivte odborníka. Já jsem živý důkaz, že se z toho dá
vyhrabat, a i když se brácha kámošky teprve dal do boje, věřím, že z
toho vyjde jako vítěz.
@NelaMaty
