Nedávno se mě někdo
zeptal, proč cpu sexualitu do firmy. Rozuměj, založil jsem na firemním
Workplace skupinu Queer a někoho se to dotklo. Ano, jsem gay a nebojím se o tom
mluvit. A myslím si, že české firmy by měly být v přístupu k LGBT
komunitě více otevřené.
Já sám jsem si prošel coming-outem ve dvaadvaceti, ke
konci 90. let, kdy zdaleka nebylo normální chytit na ulici kluka za ruku. Měl
jsem možná to štěstí, že jsem znal v té době jednoho gaye, kluka o 15 let
staršího než já sám, který mi řekl zhruba – buď to přijmeš a budeš na to hrdý a
budeš šťastný, nebo budeš žít dvojí život a trápit se. A já si vybral to první.
Moje máma, silně věřící, mě chtěla vyhodit z domova, dva roky jsme spolu
nepromluvili ani slovo, táta, voják z povolání, se za mě postavil a řekl,
že důležité je, abych byl já šťastný a v pohodě. To období nebylo lehké, já i rodiče jsme se s tím museli vyrovnat každý po svém, prošel jsem si divokou
etapou, rodiče jsem nešetřil – z ušlápnutého introverta to byla asi
citelná proměna. Dnes mám s rodiči skvělý vztah a podporují mě a vždy měli
rádi i mé partnery. Jsem rodinný typ a můj partner je součástí mé rodiny a já
zase jeho.
Komunitu jsem nikdy moc neřešil, až mě bývalý přivedl do PraguePride teamu. A dneska už dělám na čtvrtém ročníku festivalu. Bohužel o to víc
jsem začal vnímat ty různé homofobní nálady a celé mi to začalo dávat ještě
větší smysl. Ne nadarmo naše letošní kampaň říká, že mezi tolerancí a respektem
je velký rozdíl. Nedá se také říct, že by se české firmy přetrhly se snahou o
spolupráci s námi, všechny jsou najednou strašně konzervativní a rodinně
orientované. Ještě víc mě to mrzí u českých poboček nadnárodních firem, které
ve světě patří mezi lídry podpory LGBT diversity. Ale věřím, že i u nás se dočkáme
posunu a třeba si jednou svého partnera i budu moci vzít za muže.
@MaroshKramarik
