Už od malička jsem byla spolužáky označována za "tu divnou", se kterou
nikdo nechtěl mít nic moc společného. Stále si živě pamatuji, že
kamarádit se se mnou znamenalo "přeběhnout" na špatnou stranu a
znepřátelit si tím zbytek třídy. Jako malou holku mě to vcelku
deprimovalo, protože jsem netušila, co dělám špatně.
Jasně, měla jsem například úplně jiné koníčky než zbytek dětí - když si
holky v družině hrály s bárbínama a kluci holky naháněli, tak já seděla
osamoceně za jediným počítačem a pařila hry. Vždy jsem byla výrazně
asociálnější člověk, než mé okolí. Introvertnější. Bez potřeby se
neustále s někým bavit, bez potřeby chodit za barák hrát si, bez
kamarádů, v samotě.
Snažila jsem se tyto věci na sobě celkem dlouho měnit. V pubertě se ze
mě stal extrovert, se spoustou známých, ale vůbec se mi to nelíbilo.
Nebyla jsem to já.
Už dávno nejsem ta malá holka, je mi téměř 26 a už vím, že nemá cenu se
měnit. Kamarády bych spočítala na prstech jedné ruky; asociální zájmy mi
zůstaly, primárně počítače a četba; a v samotě jsem nalezla kus sebe,
nějaký druh štěstí a smíření.
Už to ale nepovažuju za "divnost", jak mi bylo od malička vtloukáno.
Spíš za zvláštnost, na které není nic špatného. Každý přece máme něco.
@ellaynex
