,,Hele a proč si jako adoptovali děti? Oni nemůžou mít svoje?”
,,Hele můžou a dokonce mají. Mají svoje čtyři - dvě si přivezli z porodnice a
dvě z kojeňáku!”
Být rodičem není jen o tom někomu ,,dát život” v tom smyslu slova ,,přivést jej na svět”. Pro mě je to hlavně o tom, někomu dát nejlepší
život, jaký můžu - plný lásky, porozumění a se zázemím, kterému se říká
domov. A někdy prostě nedává život ten, který přivedl na svět…
Jsem z velké rodiny a jsem za to ráda. Ani v dětství mě nenapadlo řešit,
jestli jsou moji sourozenci všichni ,,vlastní” nebo ,,nevlastní” -
prostě jsou to bráchové a ségra. Občas to byli ,,ti blbečci” a jindy
(většinu času) ,,ti bezva parťáci”... Když tedy přišel jeden z mých
sourozenců s tím, že ke svým dvěma dětem chce ještě další mrně a že je
jím malá modrooká blondýnka, která má tak trochu strach z lidí, ošklivé
sny, krásný úsměv a žádné rodiče, měl mou plnou podporu! O dva roky
později přišel ještě modrooký blonďák, co vzhledem připomínal barokního
andělíčka, ale vyklubal se z něj pěknej ďáblík, ale o tom, třeba, někdy
příště…
Není to stejné, když si vezete dítě z porodnice nebo dětského domova.
Často se u malých dětí řídíme tím, že tohle jsme dělali jako malí taky a
že v tomhle je to celý táta/celá máma. Těhle malých blonďáků se musíme
často na něco ptát a vysvětlit jim, že jsme si je přivezli z domečku,
kde jsme si je vybrali a oni nám teď musí pomoct, co se jim honí v té
malé hlavičce. Nevíme, co prožívali, než se dostali k nám. Nebudu vám
tvrdit, že je to lehké a nebudu říkat, že to občas nebolí. Ale pak, když
po stodvacáté opakujete ten příběh o domečku a porozumění a oni vás obejmou a řeknou: ,,Ale vy jste si mě nevybrali! To já jsem si vybral/a vás!”,
víte, že vlastní/nevlastní se rozplyne v té malé náruči a modrých očích
rychleji, než vám to stihne přijít na mysl...
@BlondataBehna
