Nebudu nijak předstírat, že ty dobré vlastnosti, kterými oplývám, mám od
narození. Na to jsem až příliš skromný. Spoustu věcí jsem se musel
naučit. A spoustu z nich se snažím vštípit i svému synkovi.
Pro přežití v džungli je potřeba síly, odvahy a dravosti. V džungli
panelové, na sídlišti, je naopak potřeba určitá úroveň tolerance.
Budete-li od začátku na všechny hnusní, dostanete nějakou krásnou
nálepku a už se to s vámi poveze celou dobu. A věřte, že zdánlivá
výhoda, že vás lidi nechají na pokoji, vás začne mrzet v okamžiku, kdy
si zabouchnete dveře a budete potřebovat přelézt ze sousedova balkónu na
ten svůj.
Já to s tou tolerancí nějak zvládal, nenadával jsem na kutilského
souseda, protože i já jsem si byt několikrát předělával. Nenadával jsem
na souseda nad námi, který se mi kolikrát v noci pokoušel dostat do
bytu, a když se na své volání „Nedělej krávu, Věro“ nedočkal otevření
dveří, zanechal mi na nich obsah svého žaludku a sebe sama na rohožce.
Ale když se do bytu vedle mne nastěhoval starší pár, zpozorněl jsem.
Paní mi byla vcelku sympatická od začátku – silnější dáma, růžové tváře,
vlídný hlas a stále plné tašky žrádla. Takový člověk nemůže být zlý.
Zato on – vysoký, orlí nos, obočí jako Brežněv a čelo do půlky hlavy. Od
pohledu právník, exekutor, nebo dokonce učitel matematiky.
Jenže ejhle, bylo to mnohem horší. Pán je houslista. Dobrý houslista a
všeobecně známý. A musí cvičit. Hodně. Často. Cvičit.
Šílel jsem už třetí den. Klasickou hudbu mám rád, housle také, ale když
vám v půl desáté večer začne za zdí malý koncert, který nepřestane do
druhé v noci – to nedáte. Takže první den jemné ťukání na dveře, prosba o
ukončení produkce, druhý den zvonek, třetí den bušení na dveře a
pohovor s jeho paní. Všechno jsem chápal, pro jeho práci mám pochopení,
ale já mám taky svou práci, svůj život a chci mít svůj klid.
Se střídavými úspěchy jsme situaci řešili asi měsíc. Někdy jsem šílel,
někdy jsem mlátil do topení, někdy jsem zkusil funkci svých sluchátek s
DNC funkcí, někdy to šlo, někdy vůbec. Ale poté za mnou přišla sousedka s
prosbou, jestli bych jí nepomohl s prasklou hadicí k vodovodní baterii.
Když jsem si uvědomil, jak moc je Jaroušek (tak o něm vždy mluvila) –
diplomaticky řečeno – manuálně neobratný a jaké to pro ni muselo být
sebezapření, aby mne o pomoc požádala, pomohl jsem rád. Dostal jsem
fantastickou bábovku, kafe a popovídali jsme si. A udělali jsme
gentlemanskou dohodu. Dokud bude on cvičit pouze mezi šestou a desátou,
já nebudu trénovat na mistrovství Evropy v příklepovém vrtání. Což
funguje dodnes.
Myslím, že mne to obohatilo a stal jsem se lepším člověkem. Sem tam
sousedce pomůžu s drobností, ona sem tam nenápadně přinese něco dobrého
na zub a já se nerozčiluji. Vím, že minutu před desátou koncert skončí a
bude klid.
Zkuste i vy se sousedy mluvit, dohodnout se. Já jsem teď
opravdu mnohem tolerantnější, už mi třebas ani nevadí, když se
osmnáctiletá sousedka o patro níž na balkóně opaluje v titěrných
bikinách.
@auv_ajs
