Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného
oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. Říkám si, že mě jistě nebudou
posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim
budu prezentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík má dvacet minut zpoždění. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse,
který se plíží k piánu. Obezřetně ho sleduju a přemýšlím, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její
točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mně dochází, že krást
se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky
Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje
čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám,
nebo jen tak improvizuje.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co
jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno
mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších
českých pianistů. Turistky na něj fascinovaně hledí a všichni tři ho
najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů,
který ho takhle skvěle vystajloval.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky
hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma
turistům zážitek. Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mně šouravým
krokem. „Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá. „A já už taky
dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem
si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty
na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za
produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu
ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepic. A já děkuji Bohu za lekci ze stereotypů.
@tangero
