Odmala žiju na vesnici. Bydlím v uličce, kde žijí děcka zhruba ve
stejném věku, vždy jsme byli jedna velká parta. Každý den jsme se
potkali, hráli vybišku, městečko Palermo, pořádali badmintonové
turnaje, dělali táboráky, přelézali branky, lovili ryby ve vodě a o
trhání kukuřic, které nám rodiče přísně zakázali, ani nemluvím.
Odešli jsme ráno a domů jsme došli, až když se
rozsvítily lampy. Nebyly telefony, žádný z rodičů se o nás nebál,
nikoho nezajímalo, co jsme za ten den zrovna snědli nebo kde jsme
byli. Stavěli jsme si „auta“, která neměla brzdy, ale to jsme
zjistili, až když jsme měli odřená kolena. Na kole jsme nejezdili s
helmou a o chráničích na brusle se nám ani nesnilo.
Nejlepší je, že jsme většinu těchhle věcí dělali beze strachu, že si
něco píchneme do nohy nebo že se nám něco stane. Když mě jedna paní včera okřikla „okamžitě se obuj, já nebudu řešit střepy v nohách“, tak mě
napadlo: proč se dnes vlastně všeho bojíme? Bojíme se vycestovat,
pustit dítě samotné vlakem nebo i takových banalit, jako je třeba
chození bosky.
Chápu, že je svět mnohem nebezpečnější, ale není na škodu si občas
trochu zablbnout, odložit tu plastovou krabičku a jít ven, jít
se projít, udělat si táborák, chodit v dešti nebo jít na koupák. Těší
mě, že i mladší generace od nás z ulice tohle všechno dělá. Vždy mě
zahřeje u srdíčka, když slyším, jak křičí, dohadují se, jezdí na kole…
Je mi patnáct, takže nejsem uplně typické 90‘dítě, ale stejně jsem ráda
za to, jaké jsem prožila dětství. Velké díky patří taky mým rodičům,
protože nebýt jich, nikdy by to takové nebylo.
@_12050_
