Když začínám psát tenhle článek, hodiny ukazují 3:42. Ráno. V hrnku
vedle mě je na dně ještě trochu instantního kafe, který jsem si tam před
hodinou rozpustila, rovnou do studený vody. To aby se dalo hned pít.
Jestli je nějaký kavárenský peklo, skončím v tom nejhlubším kotli.
Mám před sebou poslední zkoušku semestru. Poslední test, po kterým se
mi buď přičte těch posledních 5 kreditů chybějících do magickýho skóre
89/89, nebo nic a vítězství v poslední bitvě se posune na neurčito. Mělo
by mi na tom záležet. Měla bych se učit. Jenže když je to tenhle
semestr už dvacátá zkouška, jsou skoro čtyři ráno a venku už je cítit
další úsvit, je sakra těžký se soustředit.
Poslední dobou jsem unavená a mám pocit, že mi život nějak protýká
mezi prsty, aniž bych s tím mohla cokoli udělat. Studium dvou škol
prokládám dvanáctkama v práci, abych si na sebe vydělala. Ve volném čase
vypomáhám s výzkumem, učím klavír a v dobrovolnických projektech se
snažím alespoň trochu naplnit svou touhu udělat taky něco pro druhé.
Když mám úplně volno, snažím se jít mezi lidi a pít, protože jakmile se
posadím doma, odněkud vyskočí práce nebo výčitka z neproduktivně
strávenýho okamžiku.
Tenhle článek nemá být stížnost. Tenhle článek je víc než co jinýho
prostě zpověď člověka, kterej má pocit, že nikdy nemůže dělat dost.
Spousta z nás myslím vyrůstala v tom, že aby z nás něco bylo, musíme být
nejlepší. Jet v čele peletonu. Dobrý známky, dobrá škola, dobrá práce,
dobrý peníze. Cesta k úspěchu je jasná a nalajnovaná. Jakmile trochu
umlkl hlas rodičů, vyskákali odevšad odborníci na seberozvoj. Skonči s
prokrastinací, mysli jako milionář a když nemůžeš, tak přidej.
Do toho diskuze o mileniálech, rozohňující se, že tahle ztracená
generace nikdy nic nedokáže, protože se prostě neumí odlepit od
monitorů. Čekáme, až nám všechno spadne do klína, vykořisťujeme svoje
nebohé rodiče a nemluvíme spolu, jenom ťukáme do těch svých mobilů.
A já dál žiju ve světě, kde si lidi musí do diářů psát i hodiny volna,
protože jinak by jim tam určitě něco vlezlo. Ve světě, kde je normální,
že se už ve dvaceti berou antidepresiva a kamarádi se mi hroutí z
povinností, který nezvládají. Všechno kolem je hrozně rychlý. Spousta šancí, spousta možností a pocit, že když je nechytíme, utečou, a už
nikdy se nevrátí.
Z toho kolotoče se strašně špatně vyskakuje, ale zkouším to. Snažím se
zpomalit. Jde to ztěžka, ale jde to. Do tabulek si píšu seznam priorit,
a nehodící se škrtám. Smiřuju se s představou, že můj život prostě
nikdy nebude instagramovej. Že možná nebudu myslet jako milionář,
neskončím s prokrastinací, a dost pravděpodobně nikdy nebudu v ničem
nejlepší. Ale možná, jenom možná, budu jednou šťastná.
@Mrtva_nevesta
