Už nevim jeho jméno, ale v ten večer, co jsem ho viděla, jsem věděla, že s
ním skončím v posteli. Nezajímal mě, chtěla sem jenom sex. A ráno jsem se
probudila, protože zvonil telefon. Volal mu jeho pětiletej syn. “Tati
maminka se ptá, kdy už půjdeš domů.” Hmm blbý. Jeho boj. Bylo mi to jedno.
Sebrala jsem se a šla. Podprsenku v kabelce.
A to nebylo zdaleka to nejhorší, co jsem za těch pár let, co tu korzuju
udělala. 90 % lidí mě odsoudí a nenávidí mě za to, ale je něco mnohem
horšího než to, když tě lidi odsoudí. Je to ta chvíle, kdy si uvědomíš,
že musíš žít sám se sebou a že to, jak normálně z průseru vždycky
utečeš, tak tady to neprojde. A to je hodně blbý. Nejsou to druhý, co je důležitý. Je to to, jak koukáš sám na sebe. Pokud na sebe koukáš jako
na odpad, nežije se ti moc dobře. Nejdřív musíš zvládnout tohle.
Nemůžeš dopustit, aby tě někdo miloval, když ty nemiluješ sám sebe.
Nemůžeš. A když to přece jenom zkusíš, dostaneš víc přes hubu než sis kdy
dokázal představit. Věř mi. Been there, done that.
Lidi nejsou lepší a horší. Lidi sou prostě lidi. A lidi dělaj chyby.
Jediný důležitý je si v určitym okamžiku uvědomit, že ty chyby neničej
jenom okolí, ale tebe samotnýho. A proto se za chybama musí dělat tlustý
čáry. To neznamená, že ty chyby zmizej, ale to, že sám sobě dáváš
druhou šanci. A pak teprve můžeš jít prosit okolí, aby ti jí dalo taky.
A teď nevim, jestli když to čteš, tak jsi na straně toho, kdo by měl
udělat tlustou čáru a vzpamatovat se, nebo jsi na straně toho, kdo by
měl odpustit lidem jako sem já. Ale ať je to tak jako tak, tak odpuštění
je dobrej start. Ať už sobě nebo druhejm. Protože ne každej je natolik
silnej, aby nedělal chyby. Ne každej. A já se za svoje chyby některejm
lidem už nemůžu omluvit a to je hodně zlej trest, protože se jim pak
omlouvám ve svejch snech, a to je tak málo…
Takže pokud jsi udělal něco špatný - odpusť si to a zkus si na mě vzpomenout,
až se budeš rozhodovat příště. A pokud ti někdo udělal něco špatný - promiň.
@diseasezoe
