„Kde teď jsi?“ ptá se mě do telefonu mamka. Nejistě odpovím, že si
zrovna kupuju kávu. Ruka s pálícím kelímkem se mi začne mimoděk třást.
Možná proto, že dopředu tuším, co mi řekne, si její větu pamatuju
dodnes, slovo od slova.
„Tak se posaď. Babička zemřela.“
Bylo to sedm dní po babiččině mrtvici a šest dní potom, co mě rodiče
přesvědčili, abych na plánovaný výlet do Skotska přece jenom odjela. V
jistém smyslu mi tím udělali laskavost. Mohla jsem si v hlavě uchovat
vzpomínku na babičku takovou, jakou jsem ji znala – jako bělovlasou
paní, která milovala společnost a která svou vitalitou připomínala
člověka nejméně o deset let mladšího.
Kdo ví, jak dlouho jsem toho dne stála mlčky před kavárnou a pozorovala
procházející lidi. Pamatuju si jenom, že začalo sněžit. V únoru nic
neobvyklého, v tu chvíli mi to ale přišlo symbolické a nějakým zvráceným
způsobem mě to uklidnilo. Je v pořádku, už ji nic nebolí…
Je pravda, když se říká, že to bolestivé prázdno, která po sobě zanechá
ztráta blízké osoby, se nedá zaplnit. Jen se s ním postupně naučíte žít.
Měla jsem na rozloučení s babičkou už tři roky. Za tu dobu jsem
zjistila, jak neuvěřitelně silný dokáže být ten přetrvávající, naprosto
absurdní pocit, že se každou chvíli objeví ve dveřích. A to ani nezmiňuji,
kolikrát jsem ji poznala v zátylcích starších bělovlasých dam v
autobusu.
Na smrti jsou totiž nejtěžší věci, na které vás druzí nedokáží
připravit. Výčitky vůči svému chování. Představy co by kdyby. Palčivá
bolest na srdci, když poprvé vidíte byt, který je zároveň plný vzpomínek
i úplně prázdný. Pohled na věci, které už nikomu nepatří. Bezmoc, když
nevíte, jak utěšit vlastní maminku.
Zároveň vás naštve, jaký význam budete najednou přikládat těm několika
málo slovům, která jste si vyměnili, když jste spolu naposledy mluvili.
Ta má, až skoro neuvěřitelně, zůstávají nadčasová. „Měj se tam krásně a
dávej na sebe pozor.“
@kristirohacek
