Před třemi lety mi umřel pes. Jmenoval se Hugo, byl to baset a nebyly mu
ani dva roky. Veterináři mi vlastně nikdy nevysvětlili, co se stalo,
takže se neptejte. Prý “se to stává”, říkali.
Jeho původní majitelka nebyla z těch, kdo by uměli truchlit o samotě,
takže mě následující ráno na její facebookové zdi přivítala Hugova
fotka, moje jméno - a nekonečný lynč v komentářích. Nebudu vás nudit
podrobnostmi, ale soudě podle hodných tet a strýců z Facebooku jsem
nezavraždila jen svého psa, ale i všechny obyvatele přilehlých útulků a
Maxipsa Fíka k tomu.
Vyřešila jsem to jako správné dítě internetového věku. Vypnula jsem
všechny notifikace. Bylo to dobrý řešení, protože, upřímně, tyranizovat
jednu smutnou holku, která nečte notifikace, takže vám neodpovídá,
nikoho nebaví moc dlouho.
Měla jsem štěstí. “Můj” lynč se dal vypnout jediným kliknutím. Spousta
lidí ale takové štěstí nemá. Protože:
Mají moc dětí.
Málo dětí.
Moc peněz.
Málo peněz.
Jsou příliš bílí.
Málo bílí.
Moc muži.
Málo muži.
...
<poznred>následující výčet byl redakčně zkrácen</poznred>
Jsou mezi námi lidé, kteří “svůj” lynč musejí snášet po celý život. Ne
proto, že by byli horší než ostatní. Ale proto, že máme pocit, že
vlastní hodnotu vybudujeme snadněji, když budeme ukazovat prstem na
druhé, než když se ji pokusíme najít sami v sobě.
Nevěřím na lidskou přirozenost, zato věřím na význam osobních příkladů.
Proto věřím i v to, že pokud nám všichni ti jiní, odstrkovaní a
nezapadající dají alespoň v několika řádcích okusit, jaké je chodit v
jejich botách, přestaneme mít chuť ukazovat si prstem.
Na blogu, který právě čtěte, už takových párů bot k vyzkoušení najdete
přesně sto. Pokud jste díky nim alespoň jednou zaváhali před tím, než
jste zdvihli obviňující prst, splnil svůj účel.
@Okoslav
