Pomáhači za každou cenu přiskočí a bez optání „pomáhají“. Často při tom nadělají víc škody než užitku. Taková pomoc bývá daleko horší než bezmocnost. Ustavičně někoho odhánět větou, že to zvládnete sami, je fakt otrava. Když potřebuju pomoc, umím si o ni říct.
Optimistátoři rádi vždy a všude sdělují, jak bude všechno OK. Protože když se řekne, že to bude fajn, musí to být fajn. Ideálně vám ještě poradí, jak na to. Na cokoli. Protože vy sami to přece nevíte. Obě kategorie člověku s handicapem svou „péčí“ permanentně připomínají, že vy máte problém, vy jste ten nesoběstačný, vy jste ten k ničemu.
Co mi na optimistátorech vadí? Jejich náboženství je zaměřené na úspěch. Jako by výhra a úspěch byly jedinou možnou variantou. Přitom prohra a neúspěch do života patří. Prohrávat se dá i s nadhledem a s grácií. Někdy máte prostě tak špatně rozdané karty v rukách, že nemá cenu snažit se blufovat s úsměvem. Takový život prostě je.
Žiju. Nějak to dávám. V něčem pohrávám. Ale hlavně se snažím lidi co nejmíň štvát. Jsem vděčný za ty, co stojí (tak trochu doslova) při mně. Tak díky,
@vozickarnauteku
