Jazyková škola. Třída
s deseti židlemi a stolky, tabulí, projektorem a notebookem s
repráky. Za okny je vidět náměstí a v dálce obrovské sídliště.
Město má přibližně padesát tisíc obyvatel, není zrovna malé,
ale taky to není žádná metropole. U tabule stojí mladá žena,
trochu nervózní, a křídou v upocené ruce píše na tabuli jedno
jediné slovo: FEMINISM. V lavicích posedávají čtyři ženy.
Dvěma je kolem třiceti let, jedné kolem čtyřiceti, poslední je
přibližně padesát. Lektorka dopíše slovo a otočí se ke
studentkám. Dnes začne hodinu pro jistotu česky, ženy ve třídě
jsou nějaké rozmrzelé.
"Feminismus. Téma
dnešní konverzační hodiny. Máte pět minut na to, abyste si se
sousedkou vyměnily své názory v angličtině, samozřejmě."
Ve třídě zavládne
hrobové ticho. Lektorka se nevěřícně rozhlédne po rozpačitých
ženách, které se dívají jedna na druhou a mlčí.
"A co si o tom máme
vykládat?" zeptá se jedna třicátnice nesměle.
Lektorka zůstane užasle
zírat na studentku, o které ví jenom to, že má dvě děti a
manžela.
Je feminismus potřeba?
Co je vlastně feminismus? Jak vypadá feministka? začne
lektorka psát anglické věty na tabuli. Ženy stále sedí a
nemluví. Lektorka dopíše a otočí se ke třídě čelem. Konečně
pochopila, že samy od sebe ženy mluvit o feminismu nebudou. Otočí
se proto ke čtyřicátnici a vyzve ji.
"Tak třeba vy,
Milado, co si myslíte o feminismu? Je potřeba?"
"Podle mě ne."
"A proč ne?"
"Nebo ne že ne,
ale... je potřeba... třeba v Africe. Tam jsou ty ženy, co ještě
nemají práva. V těch zemích třetího věku. Ale ne tady, v České
republice. My už máme všechno."
Lektorka pokývá hlavou.
Dělá si prdel, že jo? probleskne jí myslí, ale najevo nedá nic. Otočí se k Haně,
mladičké a rozmrzelé třicátnici, která posunuje mobil po stole.
"Hanko,
co si myslíš ty, je feminismus potřeba?"
"Já
nevím."
"A
jak podle tebe vypadá feministka?" snaží se lektorka dál.
"Chci jenom, abyste mluvily, něco mi řekni."
"No,
feministka... je podle mě nakrátko ostříhaná, má hrubší
hlas... takový mužštější, a neholí se."
Lektorka
v duchu zaúpí, Učíš angličtinu, ne feminismus,
připomene si.
"To
je zajímavé, Hanko. A co takhle feminista, existují
muži-feministé?"
Hanka
se hluboce zamyslí.
"No,
podle mě jo."
Lektorka
v duchu zajásá.
"A
jak takový feminista vypadá?"
"No,
podle mě může být feminista, když... když je gay pár. Dva
muži. A jeden z nich je víc jako žena. Jakože zženštilý. Tak
to může být feminista."
Tak nic,
pomyslí si lektorka zdrceně, ale řekne jen: "Zajímavý
názor, děkuju, Hanko. Co si myslíš ty, Jiřino?"
Padesátnice
se naškrobeně pousměje a řekne: "Podle mě feminismus není
dobrá věc."
"Proč
myslíš?"
"Dělá
to jen neplechu," střelí Jiřina od boku a čeká, co na to
lektorka.
"Ale
jakou neplechu?"
"No,
tak třeba, jak feministky křičí, že mají ženské málo peněz
v práci. To je podle mě z nějakého důvodu. Prostě kdyby si žena
nosila domů víc peněz jak muž, tak by to muž neunesl. Takže
taková nerovnováha je vlastně ku prospěchu ve vztahu."
Lektorka
zamrká. Jiřina, spokojená sama se sebou, se opře do židle a
pomrkává na lektorku jako malý ďáblík. Lektorka se otočí,
zoufalství v očích, na poslední studentku, třicátnici Lenku.
"Lenko,
jak podle tebe vypadá feministka?"
"Jako
vy," odpoví Lenka nemilosrdně.
...
Večer
lektorka do společného e-mailu zavěsí rozhovor Emmy Watson s
Glorií Steinem, odkaz na několik článků a pár knih o feminismu
a rozešle ho všem účastnicím konverzačního kurzu s vědomím,
že ani jedna nepochopí, o co jí jde. Potom si
nalije sklenku červeného a vyklopí ji do sebe jako by to snad byl
panák. V hlavě jí při tom běží pořád dokola jen jedna věta:
Feminismus je pořád ještě potřeba. @nikolschuster
