Rozvod v dnešní době není žádnou novinkou či krajní možností. Občas mi
připadá, že neznám člověka, co by pocházel ze spokojené a nikdy
nerozvedené rodiny. Ani já nejsem v tomhle výjimkou.
Už nějakou dobu před tím než nám to rodiče sdělili, bylo vidět, že
spolu nejsou šťastní. Přesto však slyšet ta slova „rozvádíme se“, bylo hodně
nepříjemné. V tu
dobu mi bylo teprve sedmnáct, takže sociálce jsem se nevyhnula.
Nejhorší chvíle byly dvě. Soud o výživné, kdy
jsem musela poslouchat, jak na sebe rodiče hází špínu. Když tehdy přišla
řada na mě, abych mluvila, tak jsem se nekontrolovatelně rozbrečela.
A situace, kdy jsem se jednou vrátila ze školy a doma byl jen otec. Okamžitě ke mně
přiskočil a začal do mě hustit, jak se s matkou hádali a ona pak vyběhla
na ulici a začala řvát, že ji chce zabít. A aby toho nebylo málo, po
hodině přijela matka a taky hned šla za mnou a stěžovala si, že se ji prý
otec pokusil uškrtit.
Dodnes nevím, kdo z nich říkal pravdu. A vlastně ji ani znát nechci.
Zřejmě jsem si měla vybrat, komu věřit. Tak jsem si vybrala, že ani
jednomu. V ničem. Rodina by měli být lidé, kterým věříte, jenže tak už
to u nás prostě nefunguje.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě rozvod neovlivnil negativně.
Ovlivnil, a to hodně. Jsem si jistá, že právě to je důvod, proč tolik
netoužím založit rodinu. Ale na druhou stranu mi pomohl dospět, utvořil
můj charakter, názory a hodnoty v životě.
Teď, po třech letech od oznámení rozvodu, se to pořád vleče. Všichni stále bydlíme spolu, ale jako rodina ani trochu nefungujeme. Doufám, že až se všechny děti osamostatníme, tak každý už budeme se svým
životem spokojenější.
@KiaraEtsuko
