Babička o dědovi jednou řekla: „Ale on není zlej chlap. To z něj
jen dělá ta nemoc.“ Spolu s jejím smutným tónem v hlase je to ten
nejlepší popis Alzheimerovy choroby, který znám.
Když dědova nemoc zahrnovala „pouze“ zapomínání toho, na co se zeptal, a
občasné mírné návaly vzteku, brali jsme to poměrně na lehkou váhu a
nedělali si z toho těžkou hlavu. Bral prášky, ale žádnou speciální
péči nedostával. A pak si jednou babička zranila kyčel, musela do
nemocnice a děda se v bytě ocitl sám.
Samozřejmě se jeho stav radikálně zhoršil. Museli jsme se u něj střídat
při hlídání, protože nebyl vůbec samostatný.
Svoji hlídací směnu
považuji za nejhorší večer mého života.
Vidět vlastního dědu, jak chodí nervózně po bytě sem a tam, chce
jít večer v osm do práce, i když žádnou nemá, umývat po něm zem,
když nestihne dojít na záchod… A pak se ještě bát, aby vám při návalu
vzteku neublížil. To ve vás dokáže zanechat pár šrámů.
Nakonec jsme mu zařídili pobyt v jednom domově pro staré se stejnou
nemocí. Neznalí si možná řeknou, že ho raději „šupneme na starost někomu
jinému“, než abychom se o něj starali sami, ale to je hloupost. Raději
ať se o něj postarají kvalifikovaní lidé, než abychom se u něj my
střídali ve dne v noci, aniž bychom mu poskytli takovou péči, nebo ho
nechali „na krku“ babičce, která už si sama užila dost.
Když jsem dědu viděla naposledy, o Vánocích, po roce, který strávil v
domově, už ani nedokázal promluvit. Ležel na posteli ve stále stejné
pozici, mumlal slova, kterým nešlo rozumět, a jen sledoval lidi kolem
sebe.
Oficiálně zemřel před dvěma měsíci. Ale pro mě už to byla jen schránka,
co následovala duši. Můj děda zemřel už dávno. A toho si já chci
pamatovat. Dědu, který se mnou hrál válku s kartami, uzvedl mě na jedné
ruce a vyprávěl mi šílené pohádky na dobrou noc.
@KiaraEtsuko
