Odmala jsem si sepisovala místa, kam
bych se chtěla podívat. Když jsem dospěla a našetřila, hned jsem vyrazila na dva týdny do Francie a na týden do Srbska.
Další rok jsem donutila kamarády, aby se mnou jeli na den sv. Patrika
do Dublinu a celé léto jsem pak strávila na Islandu.
Teď studuji v Dánsku. Ve třídě je nás 11 národností. Společně se učíme přijímat nejen dánskou
kulturu, ale i kultury všech našich rodných zemí a dohromady se
to hezky mísí. Moje finská spolubydlící třeba jednou přitáhla maso z losa, a protože neuměla moc vařit, nechala přípravu na naší
maďarské a iránské spolubydlící. Z půlky jsme tak měly guláš, z
druhé půlky kebab. Jasně, že to není jako domácí knedlík nebo máminy
koláče, ale v zahraničí jsem zjistila, že domov je tam, kde si ho
udělám.
V Dánsku mi to netrvalo ani dva týdny. Dánové sice působí na první pohled
uzavřeně, ale ve skutečnosti jsou velmi otevření. Když se staneš jejich
přítelem, vždycky vymyslí, jak ti pomoct, kdykoli to potřebuješ. Jsou svým
způsobem velmi skromní – nevadí jim platit vysoké daně nebo zaplatit větší
sumu v restauraci, protože si uvědomují, že to funguje, a že na oplátku
bude mít číšník z čeho žít. Daleko více si užívají maličkostí, což doufám, že
se od nich naučím a třeba mě to zláká se tu usídlit napořád.
Cestování
se ale vzdát nehodlám. V dubnu se školou pojedeme do San Francisca, v
létě chci v Africe zkusit dobrovolnictví. Příští rok se chystám na
stáž na Nový Zéland. A dál? Zatím neplánuju. Uvidím, kam mě vítr
zavane.
@AlbinaMrazova
