Od malička jsem tušila, že být holka není cool. Ve školce mi došlo, že
autíčka jsou mnohem zábavnější než bárbíny, a ve škole mě přesvědčili,
že holčičky jsou moc hodný na to, aby s nima byla skutečná sranda.
Myslely si to i ostatní spolužačky a postupem času začaly ty nejdrsnější
z nás pyšně prohlašovat: „Já ale nejsem jako ostatní holky!“
Dělala jsem to taky. Dlouho jsem věřila, že být holka nestojí za nic, a
dávala najevo, že já teda žádná typická holka rozhodně nejsem. Protože
nerozhodnost, emoce jak na houpačce, PMS a nulovou orientaci v prostoru,
to prostě nechceš.
Přehlédla jsem při tom jednu důležitou věc. Naletěla jsem vymyšlenýmu
příběhu o tom, že něco jako typická holka existuje. Celý moje „nejsem
jako ostatní holky“ tak bylo jen zoufalý volání, aby mě ostatní konečně
začali posuzovat jako individualitu, se všemi mými přednostmi i chybami –
a vymezit se vůči celýmu holčičímu rodu mi přišlo jako nejjednodušší
řešení.
Jenže „typická holka“ neexistuje. A všechny holky nejsou stejný. Naší
důstojnosti neuškodí přiznání, že máme rády růžovou, pěkný oblečení a
občas jsme tak trochu labilní. Protože to neznamená, že bychom zároveň
nemohly pít pivo, po večerech hrát počítačový hry a kromě toho třeba
excelovat v matematice.
Nikdo není jen soubor stereotypů. A když se k ostatním budeme jako k
souboru stereotypů chovat, ve výsledku prohrajeme především my sami.
@Okoslav
