Má tolerance v naší společnosti místo?
Jistěže
má. Jenže to místo je stále menší a menší. Jinak bychom o toleranci
nebo intoleranci horečně nediskutovali, jinak by určitě ani neexistoval
tento blog.
Kam se naše tolerance k ostatním vytrácí a proč?
Žít
ve společnosti s sebou přináší různé typy ovlivňování. Záleží na tom,
jakou mají takové vlivy sílu a jak ovlivnitelná je společnost. Další
otázka je, čím je společnost ovlivňována a kým.
Nejčastěji
nás ovlivňují média a politici. V současnosti je politika postavená na
přikrmování nenávisti a intolerance a tento trend stále sílí. Proč ale
politici přiživují něco, co vlastně lidi rozděluje? Protože je zároveň
to něco spojuje. Spojuje mnoho dalších lidí nenávistí. Naštěstí ale
stmeluje i tu část společnosti, která cítí špatnost takového jednání. V
řadách politiků jsou tací, kdo svá slova myslí vážně. Někdo zas tak
docela ne, ale hodí se mu to “do krámu”. Nejjednodušší návnada na voliče
je přitakávat mainstreamovému názoru.
Neviňme
však jenom politiky, neviňme média, že píší tak, aby neklesala čtenost.
Ti tu nenávist nestvořili. Ta nenávist vzniká mezi námi, protože spolu
nedokážeme v klidu žít, máme stále zapotřebí někomu něco závidět,
ukazovat prstem na někoho, kdo je jakkoli “divnej”. A když je někdo
divnej, měli bychom mu to dát jasně najevo a samozřejmě po něm chtít,
aby divnej nebyl, Protože divný a jiný lidi v naší společnosti nechceme,
nepotřebujeme. Ani koukat se na ně nemůžeme. Trochu mi to zavání
minulým režimem - místo slova “nepřizpůsobivý” bychom mohli užívat
termín “závadový” a význam by se nijak nelišil.
Jsem divná? Jak to poznám?
Nejsem-li
průměrná a “normální”, jsem pravděpodobně divná. Je potřeba položit si
otázku, co je tedy “normální” a skoro se podrobit analýze, jestli
vyhovuji tomu, co je “normální”. Takže co je tedy “normální” v naší
společnosti ve 21. století? Tolerance, humanita, pochopení, mír? Je
normální dělat něco pro ostatní a nevydělat na tom? Je normální nemít
rasové předsudky? Je normální chtít svobodu?
Došla
jsem k poznání, že nejsem normální a ani se nechci přizpůsobit. To je
na tom úplně nejdivnější. Jsem tedy odpad společnosti, jsem sluníčkář a
vlastizrádce, pravdoláskař, lidskoprávní aktivistka a ještě pracuju v
neziskovce. Navíc jsem si vzala Roma a mám s ním děti. Ještě jsem
zapomněla, že jsem žena nebo nemuž nebo jak to vlastně je. S tolerancí
většiny společnosti už ani nepočítám. O to víc mě ale těší, když je
vidět, že nejsem sama. Že je nás takových víc, kdo nejsme normální, a
myslím si, že má smysl být vidět a slyšet a bojovat proti tomu, aby nás
tato “normalita” úplně nepohltila. Má cenu svým každodenním chováním a
jednáním přispět k tomu, aby svět nebyl tak nepřátelský. Má cenu
rozšiřovat pravdivé informace a bořit mýty. Má cenu vychovávat děti bez
nenávisti vůči světu, do kterého se narodily.
@PeOl2015
@PeOl2015
