Samotář, zádumčivý, přemýšlivý, zadumaný, zasmušilý podivín. Tyto a další
přívlastky jsem na svoji adresu slýchával často. Taky to, že jsem
namyšlený náfuka, který s nikým nevyjde.
Bylo to odmalička trošku jinak. Bojoval jsem odmala s něčím, co tenkrát
snad ani nemělo žádné pojmenování a léčba byla taková nijaká.
Nedokázal jsem navazovat opravdová přátelství, neuměl jsem si vyřídit
nějaké to pitomé lejstro, nedokázal jsem jen tak někomu zatelefonovat.
Propadal jsem depresím, bojoval se záchvaty paniky, léčil to různým
způsobem.
Vše se trochu změnilo po mém nástupu do školství. Děti mě nějakým
způsobem respektovaly, nadřízení mou práci chválili. Jenže to vše bylo
hluboko ukryto a nemohlo to ven.
Narazil jsem na sympatickou psychiatričku a s ní jsem časem našel
vhodné antidepresivum. Začal jsem navštěvovat psycholožku a i to nějak
zabíralo.
Pak jsem se rozhodl změnit práci. Chtěl jsem psát, tvořit, živit se tím,
co mě vždy bavilo. Ne zcela se to povedlo.
Není jednoduché uživit se pouze psaním. Každopádně výsledkem byla kniha Generátor prchavých okamžiků a já jsem moc vděčný
Radkovi Petříkovi, že z ní udělal pozoruhodné dílo.
Nepřestal jsem o sobě pochybovat, nepřestal jsem mít strach, co zase
vyvedu, co vyvedu svým nejbližším, ale ta kniha tu je a podle všeho
udělala mnoha lidem takovou radost, že se chystá její dotisk.
Přes všechny své psychické problémy jsem byl schopen vytvořit něco, co
lidi baví, co na jejich tvářích vytvoří úsměv, poskytne jim útěchu a
naději.
@VonWrath
