„Potřebujeme někoho, kdo tomu dá hlavu a patu. Kdo to tam celý rozjede.
Poletíš do Pittsburghu.”
Tak nějak jednoduše to tenkrát začalo. Jasně, mohl jsem říct, že nechci,
že radši zůstanu v Čechách a ať jede někdo jiný. Na druhou stranu,
nabídka na práci a život v Americe se těžko odmítá. Byla to úžasná
příležitost a já si hrozně vážím toho, že jsem ji dostal. Zároveň taky
obrovská odpovědnost.
Tenkrát (na jaře 2014) jsem vlastně ani nevěděl, do čeho jsem se to
uvrtal. Vyrazit s jedním kufrem přes oceán, do úplně neznámého
prostředí, bez zajištěného bydlení, bez rodiny, přítelkyně, kamarádů…
Zpětně se tomu směju a říkám si, že jsem byl asi trochu blázen. Velký
dík tady patří několika českým krajánkům, kteří mi v úplných začátcích
neskutečně pomohli. Ona to vlastně vůbec nebyla sranda, začít od nuly
budovat jak soukromý život, tak pobočku firmy na nejkonkurenčnějším trhu
světa. Ještě v tak dynamickém odvětví, jako je IT.
Dneska myslím můžu říct, že se to celkem povedlo. Z Čech tu ve firmě
nejsem sám, jsme tu dva a je to dost veselejší, a řekl bych, že i pro
oba jednodušší.
V Pittsburghu jsme to dotáhli na jednu z rozpoznatelných
IT firem, spolupracujeme se zajímavými lidmi a společnostmi. V osobním
životě se mi zase díky tomu povedlo procestovat USA křížem krážem tak,
že asi ani Čechy takhle projeté nemám. Ale ono už jen to, že poznáte
jinou kulturu a životní styl, je hrozně obohacující a dává to člověku
možnost vidět věci z úplně jiné perspektivy.
Všechno má ale svoje pro a proti. Obecně je známo, že jsou Američani
milí a usměvaví lidé. Zároveň si ale nepouští ostatní moc k tělu. Jsem
rád, že se mi i tak povedlo udělat si tu pár opravdových přátel. Z mého
pohledu je ale nejtěžší loučení. Loučení se vším, co mám v Čechách rád.
Hlavně s nejbližšími, protože člověk nikdy neví, co se může stát, a
jestli se náhodou neloučí naposledy. I tak jsem ale za tuhle příležitost
rád a bez delšího rozhodování bych do toho šel znovu.
@yackup_
