Mamosaurus

Dnes se žije jinak. Je neuvěřitelné množství možností, jak si člověk může naplnit život a než se vzpamatuje, je mu 42 a najednou menopauza.

Nebo ne?

Něco se děje!

A sakra, jasně nádor, protože se to zvětšuje.

Svěřuji se dvacetileté dceři, že mám před sebou posledních pár dnů života, ona ani nehne brvou a druhý den mi strčí těhotenský test.

Zbláznila se?

Nezbláznila, jsem těhotná.

Začal kolotoč a přišla spousta nových zkušeností. Třeba to, jak důležitá je na vesnici pozice „1. nositel pořádně výživného drbu".

Znáte to, když vám někdo říká „já tě obdivuji" a vy mu z očí čtete „jsi úplně šílená, že si to necháš"?

Ano, ani na vteřinu jsem nezaváhala, že bych volila jinak, než si dítě nechat. I přes to, že jsem byla místostarostka a měla 10 let fungující firmu.

Slušný propadák bylo, když mi své osobní názory dávaly pocítit lékařky, se kterými jsem přišla během těhotenství do styku.

Jediná moje gynekoložka byla naprosto bez všech emocí a chovala se jako absolutní profesionál, měla jsem u ní pocit toho, že jsem ve správných rukou, naprosto jsem jí důvěřovala a byla to ona, která mě svým přístupem provedla celým těhotenstvím s jistotou, že vše dobře dopadne. Za to jí moc děkuji.

Ovšem byla jediná. Bez výjimky ve všech ostatních ordinacích to probíhalo jako na pavlači.

„Co vás to, proboha, napadlo?"

„Proč jste si to nedala vzít?"

„A to jste fakt chtěla?"

„Vy myslíte, že to zvládnete?"
Už si to nepamatuji všechno, ale vím, že ve mně ty ctihodné dámy spolehlivě vždy vyvolaly pocit, jako kdybych byla nějaký vyvrhel.

Naštěstí těch pěkných věcí pak bylo víc, včetně skvělých porodních asistentek a lékařů na porodním sále. Když jsem se dozvěděla, že ten podivný vetřelec ve mně (psáno s láskou) je chlapeček, brečela jsem štěstím. Jak asi vypadá? Nebude se za mě stydět na pískovišti, když budu o dost starší než jiné maminky?

Ale co, když mi někdo řekne, že mám pěkné vnouče, neurazí mě to. Vždyť by to klidně vnouče být mohlo. Trochu jsem se bála, aby malý Matýsek někdy v budoucnu nemusel poslouchat hloupé poznámky, třeba od spolužáků, na věk svých rodičů, ale záleží to zase jen na mém přístupu a snaze být mu maminkou, kterou mu budou kluci závidět.

Snažím se.

Na hřišti se ze mě pro ostatní kluky stala „teta", což bylo hezké. Moc jsem nezapadla do kočárkových gangů, raději jsem se věnovala dětem. Jako záchrana, utíračka nosů a chytačka pádů. Odměnou mi byly známosti se všemi dětmi z okolí, které na mě ve městě vždy volaly: „Ahoj, Matýskova maminko!".

A tak je to vlastně doteď.

Znám všechny juniorovy spolužáky a oni mě, když jsou teď jarní prázdniny, slezou se u nás děti z celé ulice, někdy i 8 kousků.

Mně se úplně změnil život, je bohatější a při tom, jak se učím druhy lokomotiv nebo princip fungování vesmírných raket mi nezbývá čas na to, řešit, kolik je mi let.

@BKoralkova