Národnostní ombré

Vstávám.

„Chào bố,” pozdravím tátu.

„Ahoj,” řeknu mamce.

Blíží se nový lunární rok, což znamená přibližně stejné množství jídla jako na Vánoce, akorát místo řízků, bramborového salátu a cukroví budou na stole jarní závitky, vietnamská polévka phở a samozřejmě bánh chưng. Táta pozve mamky bráchu, který se oženil s Ukrajinkou, a přijde i mamky sestra, která se provdala za Slováka. Všichni si v 18:00 (ve Vietnamu půlnoc) popřejeme hodně štěstí do nového roku a budeme se bavit do noci. 

V pátek večer budu nejspíš u své české kamarádky společně s mojí vietnamskou kamarádkou. Národnostní ombré tomu říkám. Probíráme, co se stalo ten týden ve škole, v našich životech, mluvíme o knihách a filmech, při tom posloucháme korejskou nebo americkou hudbu a cpeme se pizzou.  

Rodiče jsou každý jiné rasy, mají různé mateřské jazyky, uctívají jiné tradice a kulturu, přesto jsou šťastně svoji už 20 let a já, společně se svými dvěma sourozenci, jsem toho důkazem. Táta mi rád povídá o tom, jaký je život ve Vietnamu, mamka zase ráda mluví o svém dětství tady v Čechách, je ale jedno téma, o kterém mluví oba rádi: „A jak bylo ve škole? Dostal jsi jedničku?” 

Každý jsme úplně jiní, ale svým způsobem jsme si vlastně neuvěřitelně podobní.

@spacemanDom