Vždycky jsem měla hodně kamarádů. Každý večer jsem byla s někým v
kavárně nebo na pivu. Kde se něco dělo, tam jsem musela být. Přespávala
jsem všude možně. Na oplátku zase u mě spávali kamarádi. Měla jsem
velkou rozkládací postel, tak to nebyl problém.
Po jednom večírku u mě přespával kamarád. Měl ženu, já přítele, tak jsem
neviděla problém v tom spát v jedné posteli. V noci mě chytil za ruku.
Po chvilce se mě snažil políbit a osahavát mě. Poslala jsem ho do háje,
že moc pil. Usnula jsem.
Ráno jsem si myslela, že se tomu zasmějeme. O
pár minut později jsem ležela pod ním, ruce mi držel za hlavou a já se
nemohla hnout ani o milimetr. Nebránila jsem se, netušila jsem jak. Měl
mnohem větší sílu. Tohle je ono, ty blbče, takhle se stávaj všechna ta
znásilnění, běželo mi hlavou.
Pak se mi s ním podařilo navázat oční kontakt a něco mu říct. Pustil mě.
Vzal si věci a odešel. Netušila jsem, co mám dělat. Chodila jsem po
bytě tam a zpátky. Nemohla jsem brečet, pár dní jsem nedokázala pozřít
ani sousto. Nedokázala jsem to zpracovat. Řekla jsem to kamarádce a ta
se se mnou opila. Bylo mi líp. Řekla jsem to ještě pár lidem. Až přišla
ta věta.
Co čekáš, pozvala sis ho domů a lehla si s ním do postele. Vždyť to je
jako pobídka.
Pořád mi to zní v hlavě. To, že jsem si to způsobila sama. Od té doby,
se toho hodně stalo. Změnilo mě to. Bojím se lidí. Snažím se jim nadále
věřit, přesto jsem radši sama. Necítím se s nimi bezpečně.
Ale už to vím. Můžu s tím pracovat. Můžu lidem říkat, že znásilnění není
jen to, když vás někdo přepadne v parku. Je to i to, když řeknete ne a
váš partner si stejně prosadí svou. I to, když odmítnete kamaráda a on
na to nebude dbát. A že když se něco takového stane, je hrozně důležitý
uvědomit si, že za to nemůžete.
Anna