Slyším ten odporný zvuk budíku. Vypínám ho a pozoruju ručičku na hodinách. Mám ještě čas si chvíli pospat, přesto vstanu a jdu si udělat snídani. Je třetího září, první školní den.
Cestou do školy potkávám spoustu naštvaných lidí, co se musí přemáhat, aby udrželi oči otevřené. Přímo ve třídě pak hromada smutných obličejů v čele s třídním, který by taky nejraději ještě ležel na mallorské pláži. Smůla.
Rozhlas nás svolává na školní dvůr, kde má ředitel každoroční proslov. Nikdo ho neslyší, protože nemá mikrofon a reproduktory. Ty, co ho slyší, protože byli vytlačeni do předních řad, to stejně nezajímá. Ředitel vítá nové primány, prváky, učitele, kteří tam jsou se stejným nadšením jako žáci. Když zpozoruje, že se půlka žáků vytrácí pryč, urychleně řeč ukončí: “A novému školnímu roku třikrát hurá!”
Pro nás to není signál k novému školnímu roku, nýbrž k tomu, že se jde do hospody. Na to slyší už i rozespalí spolužáci a rádi se připojí...
...a zatímco o pár hodin později odcházíme klopýtavou chůzí z lokálu, říkám si, že to není tak špatný. Vlastně si nemůžu stěžovat. Do školy vstávám o hodinu a půl později jak na letní brigádu, mám tu čas na čtení knih a ještě se občas i něco dozvím. A když to vezmu kolem a kolem... stejně je to fuk, když si ten život dokážete užít.
@velkejkapo
