Někdy vás to nejlepší ve vašem životě potká hned na samém jeho začátku. A i když se to nezdá, vůbec to není super. Je to jako, kdyby happy end přišel hned v prvních třiceti minutách filmu....
Bylo mi 24 a byla jsem šťastná. Měla jsem skvělého muže, krásný domov, a asi tak týden do svatby. Dál asi stačí, když řeknu, že jsem připravovala svatbu, která se nikdy neměla uskutečnit, zdobila domov, o který jsem měla přijít, a nosila v břiše dítě, které se nikdy nemělo narodit. That’s life.
Prošla jsem všemi stádii smutku jen abych zjistila, že všechna ta slova, kterými se vás v takových chvílích snaží utěšit, jsou prázdná a jalová lež.
Nikdo se nestane silnějším jen proto, že prošel peklem. Za utrpením vůbec nemusí přijít žádná odměna a za duhou může místo hrnce se zlatem čekat jen bahno a prach. Samota nemá člověku co dát. A spousta Popelek nikdy nepotká svého prince. Natož aby jej potkala podruhé.
Nedávno si mi kamarádka stěžovala, že její manžel přišel domů z třídního srazu namol opilý. Zuří a doma mají tichou domácnost. A já měla sto chutí říct jí, že má být ráda, že vůbec přišel, že vedle ní leží každou noc a i když trochu chrápe, je živý a zdravý a má ji rád. Že má takové štěstí....
Neřekla jsem nic. Nelze mávat lidem před nosem vlastním neštěstím, aby si uvědomili, jaké mají štěstí. Za prvé stejně vděčnější nebudou a za druhé by vás brzy začali nenávidět. A tak jsem prostě jen byla vděčná za ni. Že si má na co stěžovat.
Čím dál víc uvědomuji, jak strašně těžké je pro mne někoho znovu milovat. Jak moc mne ničí, když nevím, kde je a jestli je v pořádku. Jak hrozně těžké je se loučit, byť jen na chvíli. Protože pro mne je to pokaždé navždy. Ten svíravý strach, že se něco stane a já už ho nikdy neuvidím, mne ochromuje a ničí. A pokaždé si říkám, jestli ještě někdy budu schopná dát mu pusu, a říct: „Tak ahoj večer“ s tou lehkostí, s jakou jsem to říkávala dřív.
Neříkám nic. Nelze trestat současné milované za to, co nám provedli ti před nimi. Většina lidí to ani neví. Proč taky? Neštěstí nesbližuje. Staví mezi lidi zeď. Některá neštěstí jsou tak strašlivá, že je snazší je popřít, než jim čelit. Je snazší utéct, než pomoci příteli jít s tím smutkem dál. Komu to lze vyčítat?
Co mi život mohl dát, to už mi dal. A taky si to vzal zpět. Jako kdyby vás přivedli na fantastickou hostinu, nechali vás ochutnat... a pak vás vrhli do hladomorny.
Můžete prostě umřít hlady. Nebo doufat, že vás třeba ještě někdo někdy pozve ke stolu. Volím druhou variantu.
Jsem vděčná za to, že ještě pořád dokážu milovat z celého srdce. I když to zatím pokaždé skončilo pádem na držku, alespoň jsou všichni, kteří přišli potom, živí a zdraví, dýchají a možná trochu chrápou, i když po boku nějaké jiné.
A já pořád doufám, že jednou takhle někdo bude ležet vedle mne. A doufám, že se jednou zbavím strachu, že mi tohle křehké malé štěstí zase někdo vezme.
K.
